Jsme přece jedna rodina!
Absurdní drama zachycující stereotypní život středostavovské domácnosti zachytil Václav Havel ve své první hře – Rodinný večer. Pro festival Divadelní svět zinscenoval toto drama Jiří Pokorný pod záštitou Divadla Reduta.
Už při příchodu diváků do hlavního sálu Divadla Husa na provázku sedí v křesle u stolku stařenka (Dita Kaplanová) hrající pasiáns. Rozcuchané vlasy a křečovité pohyby naznačují postupující senilitu, babička rozhazuje karty kolem sebe a jako mantru si opakuje odpovídající říkadlo, což v kombinaci s jejím skřípavým hlasem evokuje čarodějnice z Macbetha. Babička v průběhu hry křičí, plazí se po zemi a „nenápadně“ se kryje dekou při krádeži klece s mrtvým kanárkem Felixem, kterého si zastrčí do záňadří, z nějž jí pak čouhá jen opeřený ocas. Zbytek rodiny ji po celou dobu okatě ignoruje.
Do monologu babičky vstoupí rázná a oproti drobné stařence obrovská matka Pokorná hraná mužem (Bohumil Klepl). Stejně jako babička má i matka vycpaná prsa a zadek, je to mohutná žena v zástěře, která chodí celou dobu dokola po jevišti, rozhazuje široce rukama a zastavuje se jen proto, aby podezřívavým, kritickým pohledem sjela přihlížející diváky. Její hrubost plyne z různých gest, například když neurvale zabalí mrtvého kanárka do novin. Otec Pokorný (Tomáš Matonoha) v trenýrkách a županu je z celé rodiny nejpasivnější, nejméně křičí a nesnaží se na sebe mermomocí strhávat pozornost. Z letargického a ubíjejícího života vytrhává starší členy rodiny jen příchod „mladých“, kteří k nim přicházejí pravidelně každý čtvrtek na návštěvu. Skoro se zdá, že rodiče tráví život neustálým beckettovským čekáním – ovšem mladí na rozdíl od Godota skutečně přijdou.
A rovnou jako velká voda – najednou je jich všude plno. Hned při příchodu zasypou rodiče hromadou papírových krabic, pramení z nich agresivita a nesmírná energie. Dcera Alena (Petra Bučková) pobíhá po jevišti a obscénními pohyby naznačuje neustálou chuť na sex. Přestože má představitel Ivana Petr Panzenberger nohu v sádře, i on se pohybuje s temperamentem a poskakuje po scéně. Oba mladí manželé postrádají jakoukoli úctu k rodičům, zachovávají si bojový postoj, jakoby stále čekali nějaký útok. S rodiči promlouvají výhružně a šikanují je. Sápou se po sobě i po rodičích, kteří jsou k sexuálním úchylkám mladých zcela neteční a dělají, že se nic nestalo. Z rodiny čiší zvrácenost a naprosté ignorování jakýchkoli společenských norem nebo morálních zásad.
Vše se odehrává navzdory nesmyslným dialogům, kde o násilí a agresi není řeč. Mezi slovy a činy zeje hluboká propast, prostoduchá rodina se na jevišti mění v surové panoptikum. Přestože jsou rodiče utlačováni, jejich životu dává smysl jen návštěva mladých, proto se vyděsí, když Alena nadhodí, že by už měli jít. Vylekané rodiče ujistí, že sem chodí s Ivanem rádi: „Jsme přece jedna rodina!“ Aby to dokázali názorně, nasadí si všichni gumové masky s obličejem autora hry. Celá komičnost a absurdnost hry tím graduje, rozdíly mezi jednotlivými aktéry mizí, neexistuje individuum, jen rodina jako celek. Když všichni kromě rodičů usnou, vrací se vše opět do klidu. Rozhovor manželů přestává dávat jakýkoli smysl, aby se nakonec utopil jen v asociacích bez vnitřního obsahu.
Rodinné drama se pod Pokorného vedením změnilo v groteskní obraz násilí a teroru páchaného mladší generací na starší. Stejně jako rodiče ignorují babičku, jejich nedostatek péče o starou paní jim vracejí děti. Pokorný neukazuje jen monotónní život starších manželů, ale i zvrácený a krutý svět, v němž mizí všechny tradiční normy a úcta ke starším lidem.
Národní divadlo Brno - Divadlo Reduta – Václav Havel: Rodinný večer. Režie Jiří Pokorný, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Kateřina Bláhová. Psáno z uvedení 18. 6. 2010.