Láskou Tennesse Williamse byli lidé. Lidé s pohnutými osudy, přebývající mnohdy na okraji společnosti, nezřídka i na okraji lidství. Williams měl pro ně pochopení a dokázal vnímat jejich pochroumaný, ale stále bohatý vnitřní život. Boj za soucit s nimi a za jakési uznání jejich lidských práv, se dá brát za jedno z Williamsových hlavních poselství. Proto jsou jeho příběhy co do fabule vlastně prosté a primitivní a těžiště jeho her spočívá v odvážných průnicích do labyrintů lidských duší. Při inscenování na to lze přistoupit, lze to jistě i odmítnout. Co ale rozhodně nelze, je udělat z Williamsových postav plakáty.

Jistě, floridský soubor tvoří studenti, ale ani od nich asi není nemístné čekat víc než praktické cvičení ve stylu: zahraj tuhle emoci, zahraj tamtu vlastnost. Právě tak se totiž zdají být vytvořené všechny herecké postavy. Tak třeba Doug Milliron nehraje Stanleyho jako člověka, jehož životním stylem je machírkovství, ale hraje právě to machírkovství. Úplně stejně Mark Woolett neukazuje Mitche jako člověka, jehož jednání rámuje nejistota, ale ukazuje pouze tu nejistotu. Vše je jednorozměrná charakterizace klišovitými gesty, z nichž jsou postavy vystavěné. Nejhůř to pochopitelně odskáče hlavní hrdinka Blanche. Není to zoufalá žena balancující na pokraji duševního zlomení, ke kterému ji přivedla šílená životní zkušenost; žena z posledních sil hledající nějaký opěrný bod, od kterého by se mohla odrazit zpět do života. Je to jen otravná hysterka. Je jedno, jestli zrovna s někým flirtuje, nezávazně tlachá se sestrou nebo odhaluje příšerné stíny ze své minulosti. Candace Clift hraje vše neustále v jedné rovině sebestředné fifleny. Není proč ji litovat, proč se o ni zajímat, proč jí fandit: ona sama totiž, zdá se, nic pořádně neprožívá, nic pořádně neřeší. Všechno to očividné herecké nadšení a zápal, s jakým Američané přijeli přichází kvůli tomuto hereckému stylu, který Williamse oklešťuje o vše zajímavé, vniveč.

Pochybnosti mám ale i o scéně. Vůbec totiž nepoukazuje na zanedbané chudinské předměstí. Žádná periférní temnota a šeď. Byt Kowalských je čistý, na pohled docela útulný, plný hezkých barev. Jak mám potom pochopit, proč je Blanche tak strašně zhnusená, když přijíždí? Proč by měla zrovna ta útulná atmosféra kontrastovat s dávným životem vznešené plantážnické rodiny a být podhoubím pro všechna ta lidská selhání?

Dalo by se psát ještě o ledasčem, ale jak je vidno, stejně bych na tom nenechal nit suchou, tak nebudu čtenáře nudit přílišnými detaily. Jen upozorňuji, že osobně nemám nic proti režijním výkladům. Výsledek tohoto pojetí ale skoro vším připomíná nízkorozpočtové konverzačkové odpolední seriály na TV Prima. Nic hlubšího, než se dá zahlédnout v nich, se totiž neděje ani ve floridské „Tramvaji“.

Komentáře k článku

Nový komentář