Scénický dokument Podněcování a trest

Decentně inscenované scénické čtení zápisu z hlavního líčení Václava Havla ze dne 21. února 1989 u Obvodního soudu v Praze 3, se kterým se na scéně brněnské Reduty představilo Divadlo na zábradlí, přináší hodnoty spíše faktografické než umělecké. Záznam procesu, v němž byl Havel odsouzen k nepodmíněnému devítiměsíčnímu odnětí svobody za ,,podněcování k protiprávnímu jednání“ (údajně organizoval nepovolená shromáždění v rámci protestů během známého Palachova týdne), svou bizarností (ne)překvapivě konkuruje i dramatikovým nejpropracovanějším absurdním hrám.

Po prvním uvedení tohoto scénického čtení v Eliadově knihovně byl Divadelní svět teprve druhou příležitostí se s tímto textem na jevišti setkat. Namísto Igora Chmely plnícího si své povinnosti u filmu do Brna zavítal a role svědčícího majora Stb se zhostil sám režisér představení Jiří Ornest. Ústřední postavu disidenta Havla – povětšinou s gumáckou maskou na obličeji – výborně ztvárnil Pavel Liška. Aniž by se nemístně snažil napodobovat jeho dikci, přiblížil se Havlově charakteristickému projevu rozvážným, trochu nesmělým hlasem; zároveň odkoukal exprezidentovu typickou cupitavou chůzi. Kromě něj měli všichni účinkující na hlavě rozmarné večírkové kloboučky a ačkoli – tak jak to víceméně v žánru tzv. scénických čtení bývá obvyklé – byly akce na jevišti pouze zlehka markýrovány, svou sugestivitu si polyfonní text zachoval. Střídaly se hlasy různých tónů i barev, a také různých nápěvů – vedle distingovaného, leč pevného vystupování Václava Havla a jeho obhájce Josefa Lžičaře (Václav Petrmichl) zaznívaly strojově chladné otázky papírově nezaujaté soudkyně (Natálie Drabiščáková), vedle níž přizvukoval její ,,státní příbuzný“, nedůvtipný a neotesaný prokurátor (Petr Čtvrtníček). Do dialogu mezi obžalovaným a představiteli státní moci (pro něž jsou stěžejní právní zásady typu presumpce neviny, audiatur et altera pars či in dubio pro reo pouze bezobsažnými formalitami) občas zaskřehotaly hlasy prostoduchých svědků.

Závěrečnou poznámkou Václava Havla komentující jízlivou připomínku, zda to vše měl vůbec zapotřebí a jeho lapidární odpovědí, na otázku, zda jeho nejednoduché donkichotské úsilí má smysl (,,Ano, má“), nám i tato nepatrná scénická črta způsobila katarzi.

Komentáře k článku

Nový komentář