Na činoherní scéně Městského divadla se konala prapodivná podívaná. Lublaňská inscenace hry romantického básníka Percy B. Shelleyho se pokusila ještě více zperverznit příběh zkázy rodu Cenciů napsaný na motivy skutečného příběhu z renesanční Itálie. Hrabě Cenci slaví smrt svých dvou synů, hostině je přítomna jeho žena, krásná dcera Beatrice, zástupce církve vykupující hříchy.... a na šedesát přihlížejících diváků. Kdo se komu bude mstít?
Po rozhrnutí opony se objeví téměř prázdná scéna, které dominují obrovské kovově zlaté dveře. Před nimi jsou pouze dvě honosná křesla vybavená kolečky a obyčejný dřevěný stůl. Velkolepou a zároveň tísnivě strohou, chladnou atmosféru dotváří černá podlaha, velmi brzy pokrytá vrstvou humusu: loužičkami i kapkami červeného vína rozlitého z pohárků, kuličkami hroznového vína, podnosy a tácy. Ani šatstvu se nevyhne barva krve, když jsou náhodou či schválně třísněny červeným vínem. Panensky bílé šaty krásné Beatrice Cenci (výrazná charismatická plavovláska Jana Zupančič) jsou poskvrněny vínem a vláčeny kalužemi. Přímo na jevišti ji znásilňuje vlastní otec, hrabě Cenci. V podání o poznání mladšího herce (Uroš Smolej) je hrabě statný muž křečovitých pohybů a škodolibého hněvu, jenž umně vytáčí panenky k nebi až do děsivého bělma. Ztělesněné nepříčetné zlo v kožených černých kalhotách, bílé košili a dlouhém kabátě, na který mu splývají dlouhé bílé vlasy.
Kostýmní složka inscenace je příjemná, líbivá, a koresponduje s romantickou představou o šlechtické vznešenosti a nazdobenosti. Zároveň je ale aktualizovaná. Beatrice i její nevlastní matka chodí v korzetových šatech s širokou sukní až na zem. Mladý duchovní Orsino v kutně, kardinál Camillo v typickém kobercovitém hávu. Nejvýstředněji oblečenou postavou se tak stává sluha Andrea nehybné mimiky, s nenarušitelným klidem stále žvýkajícím žvýkačku - ten má trup opásán jakýmsi popruhem jako otrok a dlouhou černou sukni z peří.
Zmar, hnus, násilí, hororová nálada. Původní příběh Percy B. Shalleyho napsaný podle skutečného osudu jedné šlechtické rodiny renesanční Itálie je poněkud zjednodušen. Počet postav je seškrtán na polovinu, z děje je akcentována rovina násilí, lidské oplzlosti a zla. Beatrice zastřelí svého otce dokonce sama!
K tomu, aby se mohl divák ale skutečně pohoršovat, svíjet se hnusem v bezpečí vypolstrovaného sedadla nebo zažívat trochu perverzního napětí, inscenaci něco zřetelně schází. Některé herecké výkony působí nevyrovnaně a některé scény zase značně schématicky, obzvlášť ty bez umocňující hudby. Naprosto zřetelně inscenaci chybí využití možností světelného designu (možná se ho jen nepodařilo přenést).
Nakonec téměř permanentní běh krutostí bez protipólu a loutkovitost herců předvádějících zjednodušené charaktery působí spíše vtipně. Vrcholem v tomto směru je závěrečná scéna „popravy“ vražedkyň, kdy kardinál s Orsinem položí nejprve matku a pak Beatrice na stůl a pilou jim uřežou do přistavěných kýblů hlavy.
Mimo kardinála jediný přeživší na scéně, sluha Andrea, mrtvé náznakově pohřbí, pokryje jejich těla růžemi, popráší pískem. Stejně jako předtím matka poprášila lebky svých dvou synů.
Konec jednoho rodu, jedné inscenace. Řady diváků neutrpěly na životech, na počtu jen mírně. Za sebe mohu říci, že inscenace měla zajímavý potenciál, mohla se stát divadelním hororem s kapkou poetiky, a to není důvod ke mstě, snad jen k vyslovení lítosti, že tomu tak nebylo. Závěrečnou otázku, zda tato nedotažená inscenace měla vůbec na festival přijet, by si měli zodpovědět organizátoři sami.
Městské divadlo Lublaň (Mesino Gledališče Ljubljansko) Slovinsko – Percy Bysshe Shelley: Cenci. Režie a scénografie Diego de Brea, překlad Srečko Fišer, dramaturgie Petra Pogorevc, kostýmy Leo Kulaš. Premiéra 10. záží 2009, psáno z reprízy 16. 6. 2010.