„Připomíná to naší Laternu magiku,“ představil čtvrteční představení Maleza (Plevel) stejnojmenného souboru z Chile moderátor v divadle Radost. Princip dramatického začlenění projekce do režijně scénografické kompozice užili i Chilané při vyprávění hororového příběhu mladé dívky Any zajaté v domě se šílenou matkou.

Anu navštěvuje ráznější kamarádka Clara, společně se pokouší uniknout Anině matce, která ze své postele svým skřekem ve společném obydlí dominuje.. Clara sice matku, chrápající příliš hlasitě, zapíchne a s přítelkyní uteče z domku obrostlého plazivým plevelem – dokonce se dostávají do světa (svět je naznačen svítícím sluníčkem, kytkami, povykem velkoměsta i kinosálem) - přesto se Clara neubrání návratu k domovu, který ji přitahuje. Nakonec je divákovi poodhalena rouška hororového tajemství: Ana je nejspíš schizofrenní, dívku Claru / alter ego(?) si vymyslela, a kdo ví, jestli matku i otce neodpravila sama. Děj končí pádem ze schodů, na projekci sledujeme zpomalený záběr holčičky skoro plovoucí vzduchem - domýšlím si „vykoupení“ z bědného života bláznivé malé samotářky trčící kdesi na samotě v Chile. Ale jakou funkci má projekce kromě efektivního předvedení (synchronním zvukem, (fázovou) animací, atraktivností stále nepatřičného media na scéně)?

Plátno dominuje prostoru jeviště, po bocích stojí pultíky s mikrofonem, za kterými občas herečky imitují zvuky či napodobují dílčí gesta postav na plátně. Herečky jsou také částečně kostýmované jako protagonistky animovaného filmu – mají podobné svetříky a dokonce i vlasy-paruky. Pultíky se příležitostně mění v balustrádu balkonu či jinak naznačují místo dramatického děje; scénický prostor ale zůstává prázdný. Stolky či přidanými rekvizitami a objekty „šibuje“ postava ptáka (herce v ptačí obličejové masce). Prostranství patří dialogům hereček hrajících dosti konvenčně se snahou o realisticko-psychologické modelování postavy s drobnými záměrnými excesy ke stylizovanému herectví (předurčuje již kostým) nebo s lehkou infantilní manýrou divadla pro děti a mládež. Akce hereček se soustředí často do středu scény před projekční plátno. Zde vidíme sekvence zobrazující dům; animace modelující trojrozměrný prostor připomíná hollywoodské produkce či výtvarné řešení na způsob „Adamsovy rodiny“. Animace se mění při sekvencích putování nebo snění (cestování ve snu), je více dvojrozměrná.

„Plátno“ funguje jako vizualizace místa děje (kamera nás provází rozpadajícím se domem) nebo ukazuje jednotlivé, často nejdramatičtější scény. Rozdíl vizualizace světa „domu“ a světa „mimo dům“ také podporuje (s hudbou a rozverným pohybem hereček) psychologický kontrast daný prostředím. V domě je špatně (mrtvo), světu panuje světlo a je obýván skoro samými „usměváčky“. Ve funkci projekce se také projevují dvě tendence už předepsané v zařízení filmu - projekce je skoro od začátku používání na scéně vázána na chronotop cesty; putování jako by samo vymiňuje zjevnění a animování krajiny, kterou cestovatelé míjejí. Zároveň je klasický narativní film určen epickým vyprávěním (jinou skladbou děje než drama) a tíhnutím k civilismu, realismu v dialozích a situacích. I Chilská Maleza utrpěla na banálních rozhovorech, retardačních motivech a sekvencích, na změnách v místě a času či „způsobu“ vyprávění (žánrovém, realistickém, poetickém) - na úkor dramatického rozvíjení děje nebo postav či vůbec divadelnosti jako takové. Představení, resp. film byl sice avizován jako žánrový (hororový), ovšem horor značily jen banální „strašidelné“ zvuky (muzikologové odpustí) a obligátní arzenál prvků: bílá košile, rozcuchané vlasy, vykulené oči, starý dům, úplněk, černí ptáci...

Pokud projekce značila horor, než aby hororovou atmosféru či žánr přímo naplňovala, pak scénická akce jen chudince sekundovala rovněž chabému filmu. Herečky sice využily plátno i ke stínohře, ale těžko budu žasnout nad spojením divadla a filmu kvůli tomu, že „jako“ postava otvírá dveře na plátně, nebo že „jako“ běží po projektovaných schodech. Absurditu nedopracovaného spojení odhalují detaily: herečky často sekundu nebo dvě ustrnou a čekají, až se na projekci objeví příslušný obraz, aby mohly pokračovat ve hře. Projekce, kterou tvůrci nedokáží zbavit filmových „stereotypů“ ani výrazně výtvarně stylizovat, řádem techniky určovala dění na scéně a zároveň zůstávala stále v postavení doplňku či dodatečné kulisy (ukázání scény, předvedení toho, co na divadelní scéně nelze, atd.). Animovaná stylizace zde vycházela z realistického modu zobrazování světa, který v sobě automaticky vymiňuje film. Tento realismus je kladen jako normativní požadavek na scénické zobrazování a možnosti scény jsou zpětně poměřovány se „schopnostmi“ filmu reprezentovat „reálné“. Tím je fikční a ne-realistické filmové zobrazení i samotné užití projekce uznáváno – čistě fantasmagoricky - jako oprávněné.

Odcitujme z glosy ředitele Radosti a dramaturga festivalu Vladimíra Pešky: „Divadlo Maleza z Chile patřilo na světovém loutkářském festivalu ve francouzském městě Charleville-Meziéres (září 2009) k opravdovým překvapením. Skvěle vystavěný hororový příběh plný vtipu i napětí kloubící se s pozoruhodně připravenou projekcí stojí za to! Ostatně, jak jsem již uvedl, divadlo z Chile uvítáme v Brně poprvé! Nenechte si ujít!“

Proto: Milí diváci, už vám To stejně ušlo a nestálo to za to. Překvapení je možná předpokladem, ale ne zárukou hodnoty, skvělost (ve skvícím se je vždy něco povrchního, stejně jako vykřičníky v anotaci jsou podezřele urputné) příběhu vypoví spíš o absenci konkrétní struktury nebo stereotypním vyprávění. Příprava či připravenost projekce sice může být hodná pozoru, ale měřme dílo mírou toho, na co nás upozorní také mimo sebe. V tomto řádu Maleza neukázala nic než animovaný film a tři herečky na scéně.

Komentáře k článku

Nový komentář