Červnový festivalový maratón pokračuje ve východních Čechách šestnáctým ročníkem již dobře zavedeného festivalu Divadlo evropských regionů. V královehradeckých Žižkových sadech je vybudováno divadelní městečko, plné stánků s občerstvením, míst k oddechu a především prostoru k hraní divadla. Jedním takovým je cirkusové šapitó, v němž včera vystoupil soubor Divadla Continuo.
Jde o autorskou hru studenta JAMU Ivana Jurečky, který si v tomto představení zahrál hlavní roli. Divadlo Continuo se svou specifickou poetikou rozehrává v šapitó cirkusového stanu příběh s názvem Oběť. A skutečně hlavní postava muže, který se snaží odcestovat do Ameriky, působí zprvu jako oběť. Když předstoupí před pomyslnou komisi, která uděluje cestovní povolení, začne se před publikem odehrávat soudní přelíčení nad jedním z nejkontroverznějších mužů minulého století. Vzhledem k tomu, že na scéně vystupuje prakticky sám (po scéně se pohybuje ještě mystická postava v masce, která trhaným pohybem vypomáhá soudu), je možné polemizovat nad tím, zda se nejedná spíše o vnitřní obhajobu sebe sama.
Celá inscenace odkrývá své karty postupně, při vstupu do stanu musíme počkat na razítko, které nám vybere a natiskne na palubní lístek postava v masce s trochu děsivě trhaným stylizovaným pohybem. Ocitáme se tak před pomyslným vstupem na palubu v době krátce po druhé světové válce. O člověku, který přichází uličkou mezi diváky na scénu s kufrem, nevíme nic. Postupně se dovídáme, že je doktor. Z nějakého důvodu mu nechtějí dovolit odcestovat, přitom neustále opakuje, že za nic nemůže. Vypráví o své rodině, drásá ho myšlenka na syna. Svoji výpověď často opravuje, kvůli čemuž se stává více podezřelým. Když dojde na jeho působení ve válce, postava v masce položí kufr na dřevěnou konstrukci od stolu. Muž ho otevře a vysype staré boty zapadané listím, jakožto evokaci na oběti koncentračních táborů. Boty a pozůstalost po obětech (fotografie, brýle, vlasy, nádobí, příbory apod.) doprovází fyzicky celý děj. Hlavní hrdina předměty sype z kufrů a kapes kabátů, které mu neustále přináší postava v masce, až zaplní prakticky veškeré místo na scéně. Oběti vyhlazovacích táboru jsou tak personifikovány na jevišti. Muž postupně přizná, že nebyl vězněm ale doktorem v Osvětimi, kde léčil lidi, a rozhodoval o tom, kdo půjde do plynu a kdo bude ještě nějaký čas žít. Když v závěru začne obhajovat výzkum na dvojčatech, tak už není pochyb o tom, že jde o nechvalně proslulého doktora Mengele.
Konečné sdělení je servírováno velmi pozvolna, což zesiluje závěrečné rozčarování. Formálně velmi čistá inscenace je plná dobrých nápadů, jakým je například na scéně dominantní stůl, jehož konstrukce se během představení proměňuje. Nejdříve připomíná kříž, poté stojan k odkládání kufrů vzdáleně připomínající svastiku. Nakonec vytváří trůn bizardnímu doktorovi. Na sugestivnosti inscenaci dodává zvuk harmoniky, na kterou hraje režisér
Pavel Štourač, a zpěv
Lianci Pandolfini.
Po své obhajobě se doktor vrací na začátek příběhu, znovu nabízí ořechy a cynicky deklaruje, že je pouhý doktor. Opět předstupuje před komisi, cestou bezděčně rozšlape několik ořechů – zvuk podobný praskání kostí. Poté co předloží doklady postavě v masce, opouští scénu bránou z kufrů, symbolem zmařených životů. Otřesení diváci tleskají spíše z konvence, dost možná si ani nepřejí, aby se herci přišli poklonit. A ti také nepřichází.