V Praze a Brně probíhá na konci července sedmý ročník mezinárodního festivalu tance, zpěvu, herectví a fotografie ProArt 2010, na jehož oficiálních stránkách se široce avizuje smysl tohoto týdenního setkání umělců různého původu a zaměření: „Záměrem festivalu je bořit hranice mezi umělci, hledat a objevovat nové možnosti, učit se, předávat a hlavně sdílet něco ze sebe s druhými lidmi-umělci.“ V praxi to znamená, že v průběhu festivalu mají herci a tanečníci možnost účastnit se workshopů zaměřených na různé techniky (letos např. modern limon či commedia dell´arte) nebo zpěv, které jsou vedeny zkušenými umělci-lektory z celého světa. Letos figuruje na seznamu pozvaných mimo jiné Kanaďan Eric Trottier nebo německý tanečník a choreograf Henrik Kaalund. Ten se na festivalu představí i vlastním autorským projektem DreaMe, sólovou produkcí, v níž účinkuje další z festivalových lektorů, Anna Schmidt. Workshopů se ale může zúčastnit i neprofesionální veřejnost, pro kterou jsou připraveny speciálně přizpůsobené lekce „tance pro netanečníky“, „zpěvu pro nezpěváky“, nebo třeba i hodiny pro děti.

Po večerech pak probíhá „doprovodná“, pro veřejnost však nejzajímavější část festivalu, a sice taneční a tanečně-dramatická představení. Jednou z nejočekávanějších festivalových událostí byla letos inscenace Jablko jedné z vůdčích osobností současného slovenského tanečního divadla, choreografky Šárky Ondrišové. Ta založila v roce 2007 umělecké seskupení Elledanse a hned její první autorský projekt Canto Hondo – hlboká pieseň o nej ... získal ocenění ve třech kategoriích ankety DOSKY, slovenské obdoby Cen Alfréda Radoka. Ondrišová ve všech svých inscenacích propojuje tanec s hudbou, mluveným slovem a postupy fyzického divadla; od projektu k projektu se mění pouze míra zapojení jednotlivých prvků a konkrétní způsoby jejich realizace (např. v Canto Hondo se pracovalo s živou hudbou, která se stala jednou z DOSKAMI oceněných složek inscenace, zatímco v Jablku je použita hudba reprodukovaná).

Inscenace Jablko je sérií víceméně samostatných výstupů, spojených obsahově vděčným motivem onoho „ovoce z ráje“, které se objevuje stále znovu v průběhu celých mytologických dějin lidstva. Autorka námětu, režisérka a choreografka v jednom předkládá, nebo spíš „předhazuje“ (v průběhu představení padají jablka i do hlediště) divákům jablko na sto způsobů. Jednou je tematizuje pouze několika rychlými tahy ve formě jakési taneční skicy, kdy tanečník zpřítomňuje tíhu jablka, které ho táhne k zemi – a my poznáváme, že drží v ruce slavné Newtonovo jablko. Jindy uplatňuje psychologičtější pohled na věc a nechává jablko fungovat jako objekt nenaplněné touhy. Nechybí ani odlehčené, skečovité, místy ironické nebo zase parodické výstupy, třeba téměř komiksově střižená aluze na jablíčko Viléma Tella. Způsob, jakým použití šípu v této drobné etudce „vynutí“ vzápětí sehrání scény s Achillovou patou, se zdá být pro celou inscenaci příznačným. Šíp, kterým Tell sestřelí jablko z chlapcovy hlavy asociuje jiný šíp – ten, který smrtelně zranil o mnoho set let dříve neporazitelného reka před hradbami Tróje. Ondrišová provazuje jednotlivé scény často právě touto asociativní metodou, proto může být někdy nesnadné sledovat, kdy se z Tella stal Paris nebo do jakých ještě mytologických krajin nás proud autorčiny imaginace právě zanesl. Přesto není nemožné se ve světě inscenace orientovat, protože v zásadě čerpá z omezeného počtu mytologických okruhů. Jednak jsou to obligátní biblické příběhy o jablku poznání (ale nechybí ani odkazy na ty méně známé, třeba starozákonní Lilith), dále bohatě využitý okruh antický, především „jablečně emblematický“ Paridův soud, a naposled řekněme moderní či psychologická zásobárna kontextů. Ukazuje se totiž, že jablko v dějinách lidského myšlení může symbolizovat ledacos od prvotního hříchu přes nejrůznější touhy a vášně až po ono jablko sváru, ať už zrovna padlo mezi božské krasavice nebo zamilovaný páreček.

Čím se inscenace Jablko vymyká průměru současného českého i slovenského tanečního divadla, to je vynalézavost a zároveň uměřenost ve výběru použitých divadelních prostředků a jejich takřka bezchybné propojení. Jako když všechny dílky puzzle nakonec zapadnou na správné místo. Ať už jsou to technicky obdivuhodné výkony jednotlivých protagonistů (taneční, ale třeba v případě Csongora Kassaiho i herecké – jako jediný na scéně i mluví), vynalézavá a přiléhavá hudba Jozefa Vlka nebo nápadité pojetí scény (především „geometrické“ hry s velkými čtvercovými stoly) – ničeho není málo ani příliš, a navíc je to všechno velmi estetické, což většina lidí stále ještě od tanečního divadla očekává. Tady se možná skrývá jediný problém inscenace, totiž jestli není v jednotlivostech trochu vypočítaná na efekt. Například scéna Paridova soudu, v recenzích často zmiňovaná jako jeden z vrcholů představení, je totiž coby parodie na blýskavé televizní show přece jen trochu povrchní. Vkrádá se otázka, jestli je při ní publikum nadšené přesným vystižením banálních pohybových schémat popových tanečnic a music stars, které předvádějí Stanislava Vlčeková, Magdaléna Čaprdová a Martina Lacová, nebo jestli se mu náhodou nelíbí ta právě jednoznačnost a snadná stravitelnost oněch místy až erotických tanečků. U festivalového publika to ale nejspíš nehrozí. Ale koneckonců, zvolat spolu s moderátorem Go, bohyně, go! můžeme všichni, ať už pro to budeme mít jakékoli důvody. Jablko je druh představení, ze kterého odchází spokojený nepoučený, stejně jako náročný divák – pokud ovšem neměl tu smůlu, že seděl v první řadě, takže dostal jablkem do hlavy.

Komentáře k článku

Nový komentář