Noční divadelní jízdu mohli v královéhradeckých Žižkových sadech podniknout diváci nekonvenčního divadelního uskupení Bufet. Autobuf, klasický dálkový autobus značky Karosa, pozřel na čtyřicet pasažérů s místenkami. Brzy jsme si uvědomili, jak je důležité mít své místo na konečnou jisté. Byla to naše bufeťácká premiéra bez premiéry.

„Tak kam to bude?“ Poněkud nestandardní otázka při koupi lístku „do divadla“ nás uvedla do rozpaků. Kdepak paní pokladní za přepážkou, ale řidič dálkového autobusu za volantem. Nastupuje se předními dveřmi a otázka je neúprosná. Cena vstupenky/jízdenky se pohybuje podle uvedené cílové stanice, resp. odpovědi. „Nevíme. Na konečnou. A kam jedete?“ nic víc nás nenapadá, jak trapné. Protože se za námi tvoří fronta, dostáváme množstevní slevu, dvě čísla na tkaničce, a usedáme. Za našimi zády se zaplňuje poslední pěti-sedadlo. Zbývá už jen poslední volné místo. Dobíhá slečna, dialog s řidičem se odehrává hlasitěji než doposud: „Jako vy.“ „Až na konečnou? Vždyť nevíte, kam jedu.“ „Hlavně, že to víte vy. Věřím vám.“ Ještě jeden opozdilec vlétne do dveří a dialog se opakuje, řidič opět nechce pasažéra nabrat pro naplněnou kapacitu. „Já nemůžu.“ „Já ale musím.“ „Já ale nesmím. Znáte to, předpisy.“ Nakonec místenku vydává. Na místě nového pasažéra ale sedí slečna. Na jejím divák... Třímám své číslo a už už chci nadávat na laciné a násilné interakce diváků s umělci.

„Škatulata, škatulata, hýbejte se z místa na místo, teď!“ jsou ale načasována lstivěji. Slečna chybějící čísla místenek načmárá křídou na strop autobusu společně s hvězdnou oblohou. Znamení lva a ryby si dnes večer asi nejsou souzena... současně se všemi cestujícími měním zorný úhel a partnera na sedadle. Namísto u okýnka vzadu sedím na sedadle do uličky úplně vepředu. Navíc proti směru jízdy. Protože se však hraje především v prázdném středovém prostoru autobusu, mé místo je až v poslední divácké řadě. Nedělá se mi špatně, bavím se. Otáčím se na řidiče. Vnímám vzduch rozprouděný herci procházejícími uličkou. Jejich pach. Směji se na svou rozřehtanou spolucestující, stejně jako ona toužím sdílet svůj zážitek z jízdy i s tím, s kým jsem do vozidla nastoupila. Důmyslná "CK Bufet" naštěstí své rozjařené klienty rozsadila tak moc málo od sebe (ob jednoho neznámého), že jsou si stále na blízku.

Tvůrci do inscenace do hry nápaditě zakomponovali různé fenomény autobusového cestování. Od neomaleného řidičství až po „populární“ stevardky tzv. žlutých autobusů nabízející kávu, čaj, čokoládu nebo „kapučíno“, jež v Autobufu servíruje „přiteplený“ stevard na oválném krytu od větrání.

Běžec, který obíhá autobus jedoucí 130km/h, tyče se záclonkami jako nástroje šermu, středové dveře, jimiž matka protlačí na svět boží své dítě. Pusa na sklo. Kýbl dešťové vody stéká po okně. Stále stojíme na místě, ale svět kolem nás se pohybuje. Hloučky neplatících diváků postávajících venku se zvětšují.

Tři herci rozehrávají tři navzájem prostupující se příběhy. Vše vypadá jako improvizace, výsledný tvar je ale rafinovaně promyšlený. Zpřeházené kostičky - scénky dvou anonymních cestujících a řidiče, trojúhelník bývalých spolužáků a partnerské dvojice se synem - zapadají do sebe. Herci téměř nepostřehnutelně převlékají své role, nikoliv civilní oblečení. Umně lámou slovní vtipy do poetických pohybových čísel a zpět. Každý z nich se ocitá v roli řidiče za volantem „autobusu“. Z oddechově zábavného podniku se klube metafora řidičství v životě a života. Kdo je řidič a kam jedeme?

Ivana Huspeková, Jakub Folvarčný a Petr Reif. Nevsadili ani na autora, ani na režiséra, rozhodli se plně využít svůj všestranně tvůrčí talent a řídit svůj nepřenosný, avšak pojízdný projekt site-specific sami.

Závěrečný potlesk - na noze mi chybí bota, už nevím, proč mi byla odňata. Pamatuji si ale zcela zřetelně, že jsem ji musela najít v hromadě bot svých spolucestujících. Odevzdat tkaničkovou místenku a pravit do očí Jakuba Folvarčného: „Na shledanou“.

Komentáře k článku

Nový komentář