Xibojovo první a poslední „Ryjo deža néjro“ v devatenácti originálních fotografiích
Pokus o vyvolání karnevalu.
Na závěr festivalu jsme se rozhodli vzít s sebou Xiboje do víru masek. O „Ryju deža néjru“ už Xiboj něco slyšel a značně se těšil. Zapomněli jsme mu však vysvětlit, že jde o verzi pro „Štatl“, o verzi brněnskou a tak nějak jinou... Kdybychom to bývali udělali, vyhnuli bychom se mnohým Xibojovým zklamáním.
Je něco málo po půl páté, 19. června 2010, spolu s Xibojem vstupujeme plni očekávání na náměstí Svobody. Xiboj vybaven automatickým digitálním fotoaparátem (volba fotografie jako média se nám zdála ideální) začíná čelit svému prvnímu ročníku Slavnosti masek. Hned u „brány“ si odmítá vzít papírovou škrabošku na gumičku. Usmívá se. My samozřejmě víme, že jde o kýč, že nám barvy neladí s oblečením a že budeme vypadat stejně blbě jako všichni kolem, ale sympatické slečně distributorce se poddáváme. Škrabošku si nasazujeme. Je to přeci jenom zadarmo.
Tak proč bychom se netěšili.
Slavnost fotografů
Dostáváme se do průsečíku několika pódií, Xibojův jinak odzbrojující úsměv již začíná uvadat. Nejenže je masek na náměstí pomálu, ale jejich počet je značně převyšován počtem lidí s fotoaparáty. Xiboj si přestal mezi námi ne-fotografy připadat výjimečně a při lovu krásných snímků v početné konkurenci ztrácel elán. Zašli jsme na zmrzlinu.
Na téma přehnané vizualizace a medializace skutečnosti pokračoval náš rozhovor po slavnosti až do ranních hodin. Pouze to, co je zde skutečně zaznamenáno, se stalo...
Děti slavnosti
Co naopak Xiboje otcovsky rozněžňovalo a uklidňovalo jeho vyprovokované emoce, byla přítomnost dětí na slavnosti. Bylo jich značné množství a byly něžně pastelové, upřímné – nadšené i naštvané. Byly v civilu i namaskované, byly diváky i účinkujícími. Snadno se nechaly lapit do sítí festivalového reje.
Tak proč bychom se netěšili.
Po návratu ze zmrzliny (a panáka) chvíli pozorujeme tanečníky na pódiu, jejichž výkony mnohdy předčili i chůdaři balancující mezi diváky. Opouštíme nepříjemné dunění hlavního pódia. Po cestě míjíme zlatého Napoleona na stříbrném vozítku značky JAMU a na dlouho zakotvujeme před Hvězdnou branou Divadla Polárka. Zatímco Xiboj si spolu s živou hudební produkcí podupával nohou a plýtval imaginárními fotografickými filmy, my ostatní jsme navštívili několik konkurenčních divadelních produkcí. I ty nakonec Xiboj obešel, ale nepoměr pořízených snímků už nevyrovnal. Živelné polárkovské hemžení ho fascinovalo nejvíce a to i později na hlavním molu.
Tak proč bychom se netěšili.
Pan král Onderka a ti druzí
Přiblížila se půl osmá a komentátoři večera Petr Štěpán a Lucie Zedníčková, převlečení za sportovce, uvedli průvod masek. Divadelní soubory v maskách se od svých bran blížily k hlavnímu pódiu, aby zde předvedly „promenádu v plavkách“.
Duše zpívá, energie se vrací.
Úvodního vystoupení s královskou korunou se zhostily přední brněnské politické a divadelní osobnosti. Jejich hra na krále nepohnula na Xibojově tváři ani svalem, zatímco my jsme se královsky bavili. Hlavně nad aristokratickým původem primátora Onderky, který si nechtěl vyzkoušet dlouhý nos (dárek Divadla Polárka) ze strachu, že by mu už zůstal, a na svém trůně se stále vrtěl, jakoby měl v kapse u kalhot hrst kamínků.
Ale má to ještě veskrze privátní rozměr. Tak proč bychom se netěšili.
Teatrální reklama
Promenáda v kostýmech by se dala srovnat s nejnablblejší disciplínou soutěže miss, při které oněmělá krásná těla chodí sem a tam. Občas si některá z missek ulomí podpatek, aby to nebyla úplná nuda. Komentátoři vyprávějí něco o její inteligenci, zatímco diváci v horlivé diskusi srovnávají prsa a zadek zúčastněných čísel.
Letos si nejvíce pozornosti poroty vydobyly masky Divadla Radost – naddimenzované marionety zobrazující Alenku z říše divů laděné do červené barvy. Zřetelně rozeznatelné na delší vzdálenost a přiznejme si, vizuálně velmi líbivé. Dětskou porotu zaujalo Štědroňovo ovoce Tutti Frutti z Reduty kutálené ze Zelného trhu jeho pěti (sexy) prsty.
Cítím potřebu. Odcházení.
Tak proč bychom se netěšili.
A Xibojova favorita už znáte, rozhodl se vstoupit Hvězdnou bránou otevřenou! a býti hvězdou společně s nejživelnějším souborem večera omotaným izolační lepenkou proti hvězdnému prachu - Divadlem Polárka. Svým neodolatelným úsměvem ale Xiboj ocenil i výkony několika členů letecké skupiny HaDivadla Vzhůru k výšinám, studenty JAMU na Cestě zpátky, městského strážníka ve fosforeskující bundičce chránícího Městskou Sněhurku a ze stejného tyátru Sedm (raubířských) trpaslíků. A především všechny propocené chůdaře a klokana.
A pšouk na konec
Jasně odmítavé, avšak stále nonverbální stanovisko podal Xiboj už pouze k závěrečnému ohňostroji, který zřetelně celou svou tělesnou konstitucí považoval za zbytečnou a nepodařenou frajeřinu organizátorů. „Pšouk...“
Ani jsme se ho nestačili zeptat, zda shledává Slavnost masek a celý Divadelní svět Brno ve světovém kontextu smysluplným počinem. Ale zřejmě by se jen laskavě usmál.
Nejde tedy jen o obchod s Havlem. Jde o to zorientovat se v našem časoprostoru a naučit se zase něčemu věřit.
Je dvaadvacet hodin a začíná noční klid. Letošní festival končí...
Sebrali jsme pozůstalý fotoaparát a vybrali z něj devatenáct nejzajímavějších fotografií svědčících o Xibojově sobotní existenci. Devatenáct originálních snímků, které unikaly i očím věhlasného Bohdana Holomíčka!