Blyštivý nápis tiskacími písmeny „Pomozte nám pomáhat“ na plátně lemovaném drobnými světýlky je naaranžován jako vstupní brána k nacvičování benefičního večera. Na něm půjde hlavně o to, „kolik peněz bude na konci v kasičce“, aby se z nich mohla postavit škola v Africe. Nácvik však zanedlouho připomíná více než benefice typické pro německé prostředí, ze kterého vycházela autorka Ingrid Lausundová, v našem prostředí známější předváděcí akce nepříliš kvalitních zato předražených výrobků. Také z nich je úspěšně čerpána řada zažitých klišé těchto a podobných společenských akcí. Kdo by tedy nevěděl, jak například vypadá lepenková krabice, pro jistotu si ji ukážeme.

Režie Štěpána Pácla je rytmizovaná údery bubnu, které mění obrazy, jež na sebe ne vždy přímo navazují a divákovi tak čas od času chvíli trvá se zorientovat, co ještě je ono divadlo na divadle a co není. Pět lidí z napohled různých společenských vrstev není schopno domluvit se ani na nejbizardnějších záležitostech, aby večer fungoval. Množství dohadů od toho, kdo má kdy co říkat, dělat, kde stát nebo kdy plakat, přes opravování špatné výslovnosti či intonace až k neschopnosti některých protagonistů přečíst i text z papíru, se mění v hádky a osočování se navzájem. Vždyť nejsou schopní se dohodnout ani na nejzákladnějším důvodu, proč to vlastně dělají. A mnozí ani tomu, o co se pokouší, vlastně pořádně nevěří. Nejenže se hroutí komunikace, vytrácí se vzájemný respekt a porozumění, nakonec přestává fungovat snad vše, co fungovat mělo. Jakoby projektu už od samého počátku něco nepřálo.

Nápad charitativní pracovnice (Eliška Nezvalová) dekorovat scénu kýčovitou palmou se nesetká s příznivým přijetím, z písničky původně vydávané hiphoperem (David Hák) za africkou domorodou tvorbu se vyklube plagiát melodie písničky Jede, jede mašinka; promítané snímky nejsou vidět, přesto se nad nimi pětice dokáže pohádat, které tam ponechat a které vyhodit. Všichni jsou napjatí, mají všeho plné zuby, ženy se věčně uráží, další roztržitý mužský člen (Ondřej Brousek) pění tak, až předvádí parodii na Zdeňka Srstku a pořad Chcete mě?, kde místo zvířat nabízí malé černoušky. Mediální hvězda (Iva Pazderková) lehkomyslně operuje se slovy naděje nebo solidarita používanými jako nutné fráze, při nich však více než projekt sám prodává hlavně sebe a své herecké umění. S falešnou maskou vlídnosti a předstíranou naléhavostí pateticky promlouvá k potenciálním dárcům, kterým hraje na city, aby se vzápětí ke svým kolegům jako mávnutím proutku chovala povýšeně a arogantně. Snad jen závěrečný monolog plný nadávek paradoxně z úst jehovisty (Jiří Racek) o tom, že je někomu trapné říct, že děti umírají a že potřebují peníze, by se mohl považovat za jediný skutečný apel, který je možné brát vážně. Vždyť všechny dosavadní jakžtakž seriozní zprávy nebo pravdivé informace byly vždy rozbíjeny nebo shazovány. No není snad jedno, jestli umírá osm nebo osmdesát milionů lidí?

Povrchnost, hloupost, faleš a pokrytectví těchto pořadatelů vrcholí v momentě rozhodování jehovisty pro adopci toho kterého afrického dítěte. Je perspektivnější zvolit hladovějící dívku nebo chlapce? Je lepší starší dívka prostitutka nebo mladší dívka s hezkým obličejem, ale bez ruky? Samy ženy v tuto chvíli moralizují a radí, jak si vybrat, ale ani jednu nenapadne nabídnout pomoc jich samotných. V této chvíli je asi nejvíce cítit hořký zmar celé akce, nejsou schopni sami udělat nic pro to, co hlásají a mají přesvědčovat jiné a probudit v nich jejich špatné svědomí.

Komentáře k článku

Nový komentář