…ale v Plzni by se ti to povést mohlo.

Tak nějak by mohlo znít motto českých tvůrců, kteří se vrhli do pokusu o vypuštění monty-pythonovského (a tudíž fanoušky této skupiny na svou dobu radikálních britských komiků ostře sledovaného) Spamalotu na širé, a často ploché pastviny české muzikálové scény. A nebyl to pokus veskrze neúspěšný. Po jeho prezentaci na plzeňském divadelním festivalu se v kuloárech sice rozpoutala emocemi poněkud více poznamenaná debata o to, zda je vůbec v dnešní době nějaký důvod, proč pythonovskou (nepochybně téměř neopakovatelnou) poetiku reprodukovat, ale to nechme stranou. 

Plzeňský muzikál vzešel z filmu Monty Python a Svatý Grál, který Eric Idle natočil z nedostatku peněz. Roman Meluzín, který Spamalot v Divadle J. K. Tyla uvedl, zvolil cestu nejmenšího odporu. Zrežíroval totiž po většině stránek kvalitní, řemeslně dobře zpracovaný muzikál. Pokud se hodnotícím měřítkem stane pouze prizma příslušného žánru, pak lze jen máloco vytknout. Pěvecké a taneční výkony souboru byly na vysoké úrovni, přičemž hlasově dominovala Dasha, která díky čistému hlasu a sebejistému pěveckému projevu do své role dostala i vítanou dávku sebeparodie (což je princip, který je pro monty-pythonovskou poetiku klíčový). Zdařile vymyšlené choreografie výpravných tanečních čísel v podání desetičlenného ansámblu (představte si karneval v Riu, kde většina tanečníků ulehla s úplavicí a nadšený zbytek se pokouší vyplnit hladově prázdný prostor alegorického vozu, který stále jede dál) však ve svém provedení poněkud pokulhávaly, neboť v nich sbor zdaleka nebyl synchronizovaný, a neintencionální klopýtnutí či zaváhání protagonisty tak negovala zaváhání a ledabylá provedení příslušných figur zamýšlená, která měla podtrhovat celkový tón šmíry a prázdného, o to více však jako bublina nafouknutého pozlátka muzikálu z Broadwaye mimo Broadway.

Přestože herecký projev, který je u místního muzikálového souboru překvapivě kultivovaný, a v případě většiny hlavních protagonistů dosahuje kvalit projevu činoherního, patří možná paradoxně k slabinám inscenace. Určitý styl humoru si žádá určitého tónu, který českým hercům zkrátka chybí. Jejich styl je natolik emotivní a nevhodně psychologizující, že udusí veškerý slovní humor i veškerou juxtapozici nudné každodenní šedi s absurditou a kreativním chaosem – a ty přece v příslušných místech vyžadují ledový klid a „pokerface“, stejně jako naprosto precizní timing. Jediný z herců, který do své role vklouzl přirozeně a s přesně dodržovanou technikou podehrávání, byl Jiří Untermüller, jehož suše pronášené repliky a civilní, jen v místech, kde to bylo přímo vyžadováno textem, pateticky přehrávaný projev učinil „Pythonům“ za dost. Jeho král Artuš byl vskutku důstojným doyenem bandě nedůstojných, sobeckých a slabošských slečinek, ze kterých se skládá jeho rytířstvo Kulatého stolu.

A právě v otázce žánrového vymezení je zakopán bílý králík. Muzikál tak, jak je sepsaný Ericem Idlem, je sám o sobě naplněním žánru, stejně jako jeho parodií. I jeho plzeňská inscenace se snaží držet se svou předlohou krok. V duchu pythonovské sebe-, či všeobecné ironie se vrhá do pompézních, výpravných a blýskavých výstupů, jen aby je v další chvíli naprosto shodila, či odhalila vetché a ubohé zákulisí, které za celou show stojí. Ne vždy jí to však bohužel vychází, ať již kvůli výše zmíněným klopýtnutím, či kvůli přílišnému tlačení na pilu, co se humoru týče. Zapomeňte tedy na Pythony (pokud zapomenout nemůžete, nechoďte do divadla, vložte do DVD disk s jejich filmem, otevřete si konzervu a udělejte si hezký večer doma), nebo alespoň na jejich britsky suchý, absurdní, provokativní humor. Na plzeňský Spamalot však jděte, pokud chcete vidět opravdu dobrý, zábavný a místy (a svým způsobem) i velmi vtipný muzikál. 

Komentáře k článku

Nový komentář