Úvodní scéna Mikuláškových Elementárních částic, které inscenoval v brněnském Národním divadle na scéně Reduty, může působit trochu jako lekce z příručky pro začínající feministky. Příjemný ženský hlas vysvětluje, že za všechny špatné věci na světě mohou muži a svět obydlený pouze samými ženami by se možná vyvíjel pomaleji, ale zato plynuleji. Následují medailonky dvou hlavních postav příběhu, bratrů Bruna (Jiří Vyorálek) a Michela (Václav Vašák), kteří oba působí jako poměrně odpudivé vzorky živočišného druhu s názvem "muž". Názor, že bez mužů by všechno bylo jednodušší, se v průběhu hry ještě několikrát vrací, například při zmínce o ostrově, na kterém v idylické symbióze žijí ženy a králíci a jedinou připomínkou existence mužů jsou záznamy projevů Jacquese Chiraca. 

Celá inscenace přitom zdaleka není takto povrchně tezovitá, a přestože zobrazuje lidské vztahy jako totálně nefunkční, neklade to za vinu mužům či ženám obecně, ale spíš jejich životním osudům, společnosti, ve které žijí, západní civilizaci s jejím racionalismem, destruktivním silám přírody... vlastně tak nějak úplne všemu. Názor, že západní civilizace je snůška morálně zdegenerovaných, citově vyprahlých jedinců, kteří cíleně pracují na vlastní destrukci, je prezentován na příkladu dvou konkrétních "vzorků", kterými jsou výše zmínění bratři Brno a Michel. Druhý z nich je v úvodu představen jako člověk, který má rád bezpečí a jednoduché rituály, ve které se dá důvěřovat. Skutečně ho později vidíme, jak ve zmechanizovaném gestu opakovaně zasouvá klíče do zámku a zouvá si na prahu boty - jedna z depresivních ilustrací jeho společného života s přítelkyní Annabelle. Kromě toho je však neschopen jakéhokoli citu a život je pro něj pouze utrpení, které nakonec, když splní své poslání vědce, ukončí sebevraždou. Jeho bratr, učitel, stojí na opačné straně typologického žebříčku a představuje muže posedlého sexem, který má blízko ke zvířeti, třeba když ve škole očichává své studentky nebo se ocitá na scéně v kostýmu králíka.

Inscenace Elementární částice vychází z textu stejnojmenné novely spisovatele Michela Houllebecqa, kterou do scénáře přepsala Dora Viceníková. I ten pracuje do velké míry s epickými postupy: postavy často pronášejí dlouhé monology, ve kterých se zpovídají ze svých tužeb a zklamání, objevuje se vypravěč-hlas, který stručným, odosobněným způsobem komentuje životní tragédie jednotlivých aktérů. Snaha o postihnutí odosobnění a bezvýchodnosti lidských vztahů se projevuje i v režijním pojetí inscenace a v hereckém stylu. Mikulášek pracuje s výraznou stylizací na všech úrovních. Herecký projev je minimalistický, mluva bez výraznější intonace a herci vyjadřují zřetelný odstup od role, což je nejpatrnější v případě Jiřího Vyorálka, jehož demonstrativní neangažovanost by mohla být na hranici únosnosti, kdyby tak přesně necharakterizovala totální rezignaci postavy Bruna.

Jak je pro dvojici Mikulášek-Cpin příznačné, inscenace obsahovala množství zajímavých režijních a vizuálních nápadů. Scéna je celá zaplněna obdélníkovými stoly z papundeklu, které mohou evokovat ledacos od bludiště přes obaly, které zamořují zpovykanou konzumní společnost. Různé nešvary západní civilizace připomíná obligátní televize, všudypřítomné nákupní vozíky a konzervy (ty Warholovy, s Campbellovou polévkou). Od stropu visí výrazný lustr tvarem připomínající šroubovici DNA, objeví se Einsteinův portrét i králíci, jako odkazy na genetické inženýrství. Sledování inscenace tedy přináší značné intelektuální potěšení a oproti představení, které jsem viděla v domovském divadle inscenace v brněnské Redutě několik dnů po premiéře, bylo plzeňské předvedení ukázněnější, usazenější, jednoduše vyzrálejší. Jen mohla dramaturgie festivalu domyslet, že když se na už tak vyvýšené jeviště plzeňského Komorního divadla postaví další elevace, první řady si vykroutí krky. Ještě že festivalový divák je divák vstřícný a chápavý...

Komentáře k článku

Nový komentář