Divadlo Na zábradlí a soubor Divadla Letí se společně s Centrem současné dramatiky a Institutem umění – Divadelním ústavem pustili do divácky lákavého projektu, který v sobě skrývá nejen nový inscenační potenciál, ale také osvětovou snahu prosadit na českých jevištích současnou domácí i zahraniční dramatiku, které je na našich scénách jako šafránu. Prosby nás, kteří si sice váží Shakespeara a Čechova, ale zároveň prahneme po aktuálních hrách, jsou vyslyšeny a od září 2010 i realizovány. Centrum současné dramatiky, jehož hlavní náplní práce je podpora a rozvoj původní české dramatické tvorby a vzájemná spolupráce s dalšími evropskými státy, si jako pilotní inscenaci svého projektu zvolilo pět her pěti různých evropských dramatiků. Jejich krátké aktovky spojuje jedno téma – letiště jakožto křižovatka kultur i jednotlivců, místo mimo reálný čas, které se stává symbolem moderní společnosti i doby. Pro tento projekt byli osloveni dramatici David Gieselman, Joe Penhall, Falk Richter, David Drábek a Viliam Klimáček, jejichž krátké dramatické příběhy (mnohdy se spíše jednalo o absurdní či abstraktní hříčky nebo groteskní etudy) byly představeny v hale Terminálu 2 na Letišti Praha - Ruzyně.

Rozlehlý a chladný prostor letištní haly již na první pohled odhaluje překážky pro inscenování divadelního díla (špatná akustika, nevhodné osvětlení), nicméně přináší i řadu originálních prostředků, které bychom v kamenném divadle nenašly a které se přímo nabízí pro divadelní využití. Nicméně nám milovníkům site specific svitla naděje na nevšední divadelní zážitek, v němž by došlo ke spojení nových her, mladých režisérů, mladých herců a nedivadelního prostoru. Co víc si dnešní divák, přesycený pseudointelektuálními žvásty o absenci identity moderního člověka žijícího ve zmaterializovaném světě, jimiž přetékají jeviště kamenných divadel, může přát? Přeje si uvěřit v to, že tak originální nápad, jako je zasazení uceleného tématu do autentického prostředí, by měl nejen význam a dával smysl, ale aby takové dílo mělo trvalejší umělecký přesah. Výsledná podoba inscenace Nebe nepřijímá však na žádný z těchto uměleckých aspektů nedosahuje a ve finále za sebou nechává pouze zmatení a pochybnosti.

První z pěti uvedených aktovek je hra uznávaného a oceňovaného britského dramatika Joe Penhalla Business Class (režie Martina Schlegelová), jejíž fabule je vystavěna na zdánlivě banálním rozhovoru dvou cestujících, jež se potkávají v čekárně na letišti. Rozhovor doslova o ničem ústí v existenciálním rozpoložení jednoho z diskutujících mužů, ze kterého se vyklube terorista odhodlaný svým smrtícím činem změnit lidi i svět. Na malém prostoru, který Penhallova aktovka předkládá, se nakupí příliš mnoho témat k diskusi, na které není čas. Povrchnost a náznakovost obsahu hry se evidentně projevuje i v jejím provedení, které závisí na Ivanu Luptákovi a Tomáši Kobrovi. Postavy muže A a muže B levitují někde mezi afektovaným přehráváním a intelektuální kontemplací nad textem. Samotný konverzační charakter hry mladým hercům v podstatě příliš neumožňuje dané situace rozehrávat.

Hra Electronic Love (režie David Czesany) německého dramatika a režiséra Falka Richtera zabrousí na psychologickou hranu člověka ztraceného ve zběsilém tempu dnešní „manažerské“ doby. Letiště se tak stává odrazem naší společnosti, která se sytí úspěchem i neúspěchem, inflací, ekonomickou krizí a jídlem z fastfoodu. Hromadná scéna, v níž se společně mísí herci Divadla Na zábradlí a Divadla Letí, je opřena o sérii monologických promluv, které se občas prolnou v dialogickém jednání, nicméně ucelený smysl nedávají; stejně jako samotná akce na pomyslném jevišti, které ohraničují pouze kovové lavice Terminálu 2. Smysl veškerého dění ulpívá někde v prostoru a ne a ne zasáhnout na správném místě. Exaltovaný herecký projev pak působí falešně a bezpředmětně.

I třetí uvedená aktovka nazvaná Já v Praze, játra v Londýně (režie Marian Amsler) slovenského dramatika Viliama Klimáčka oslabuje naději na to, že s prostorem letištní haly se bude více pracovat. Veškerá akce je omezena opět pouze na kovové lavice, na nichž Natália Drabiščáková v roli Ženy rozehrává své intimní emocionální drama, v němž předává dál své hrůzné životní trauma. Žena se vrací z cesty do Londýna, kde vypátrala dítě, jemuž byla transplantována játra jejího zemřelého syna. Emocionálně vyprahlá rozehrává monolog nejdřív s informační Tabulí (Ivan Lupták) a následně s posuvným Pásem (Tomáš Kobr). Aby oba mužští představitelé letištního technického vybavení byli odlišeni od světa lidí, mají bíle nalíčené tváře a kolem očí tmavé kruhy jako zombie. Nebýt programu, který vysvětluje jejich obsazení, jen těžko bychom pochopili, co má jejich útržkovitá gestikulace, bláznivé pobíhání a nesmyslné líčení znamenat.

Snad jedině čtvrtá aktovka z pera německého autora Davida Gieselmanna více zabředla do prostoru Terminálu 2 (inscenátoři využili prosklených kabin, které obvykle slouží jako propagační butiky cestovních a leteckých společností) a v jako jediné se autorům podařilo koncentrovat ucelený charakter divadelní hry založený na srozumitelné zápletce, gradaci děje, jednoduchém vtipu, filmové grotesknosti a vyvrcholení v jednoduché pointě. Hra Haló, What? (režie Thomas Zielinski) je úsměvnou divadelní parodií na komediální filmové gangsterky 70. let, kde Igor Chmela, Leoš Noha, Ladislav Hampl a Gabriela Pyšná rozehrávají situaci, v níž jedno ztracené zavazadlo plné ukradených peněz vytvoří zábavnou zápletku výrazně se opírající o nesmysl a nadsázku. Setkáváme se s hloupými zlodějíčky, maskovanou agentkou i letištním personálem; na neurčitém místě, v neurčitou dobu a s nejistým výsledkem. Vše končí krvavě stylizovanou přestřelkou, která plynule přechází do posledního aktu, v němž dominují čtyři postavy hry Davida Drábka Chmýří.

Drábek ani v této aktovce nezapřel své nadání kombinovat existenciální témata pojímající hranice mezi životem a smrtí s naprostými banalitami života povznesenými do spirituálních rovin. Ve hře Chmýří umě a s lehkostí kombinuje černý, neřku-li drastický humor, s poetickým a do absurdit vygradovaným vyprávěním. Tři lidé - Mladík (Richard Fiala), Dívka (Pavlína Štorková) a Muž (Jiří Ornest) - jako drobný okřídlený hmyz nasedají na obří houpačku, ve které vyčnívá Bekyně mniška (Zdena Hadrbolcová). Vedou zvláštní rozpravu, která začne dávat smysl až ve chvíli, kdy se jasně vyjádří k právě uběhlé události - jsou obětmi autonehody a právě stojí na rozcestí. Čeká je jejich poslední cesta, ale nejdřív se musí naučit létat. Pro tento případ je zde Bekyně mniška.

Čistý a umírněný režijní styl Martiny Schlegelové dává poslední uvedené inscenaci jemnost, křehkost i vtip kořeněný naturalistickými prvky falešného krvácení z úst Dívky. Drábkovo Chmýří, i když svou pop-artovou absurdností nijak nepřesahuje jeho dosavadní tvorbu, bylo jedinou z pěti aktovek, ze které bylo znát výraznější režijní vedení i ucelenou myšlenkovou koncepci.

Projekt Nebe nepřijímá ukázal, že se toho ve vnímání reality skrze současnou dramatiku tolik nezměnilo – stále žijeme ve zmechanizovaném světě, nejsme schopni spolu komunikovat, příliš spěcháme a neumíme se zastavit, naše odlidštěná společnost postrádá individuality, jsme vykořenění a bezcílně směřujeme ke konci našich bezvýznamných životů. Jednotlivé aktovky nespojuje pouze téma, ale především forma opírající se o monologické promluvy, postavy beze jmen (A, B, Muž, Žena, Dívka, Chór), přehršel zbytečných slov a povrchnost.

Letištní prostor sice neumožnil vytvořit divadelní dílo vysokých scénických kvalit a jemného charakterového dostínění, ale dal příležitost ke kreativní práci s prostorem, jež nebylo využito. Doufejme, že komorní prostory Divadla Na zábradlí, kam se inscenace přesunuje, dodají této dramatické sérii trochu vyšší kvality.

Komentáře k článku

Nový komentář