„Jaks mě našla? ... Udělal jsi ze mě přízrak. ... Podlehl jsem. ... Měníme se, my dvanáctileté. ... Nikdy jsem nezatoužil po jiné ve tvém věku. ... Zneužils mě. Nebo ne? Pitomá dvanáctiletá pitomě zabouchnutá holka. ... To poslední, cos chtěla – aby tě brali jako dítě. ... Ale to tak děti říkávají. Pak mi řekli, cos mi udělal, když jsem to říct nechtěla. ... Já, já tě nedokázal ochránit. ... V tom není rozdíl. Opustit nebo se vracet. ... Dopiči pusť mě.“

Režisér Jiří Pokorný přenesl hru o vztahu muže a sotva dospívající dívky, o poměru (lásce?) s fatálními následky, o dvou lidech, jejichž osud ani po dvaceti letech není prost dozvuků tohoto chvilkového poblouznění do podkrovního prostoru Divadla Kolowrat. Bez zbytečných příkras či patosu, s notnou dávkou sugesce a intimity zrcadlí původní, nementorské Harrowerovo podání „šokujícího“ vztahu třicetiletého muže s dvanáctiletou dívenkou. Teď, po dvaceti letech, dva dospělí lidé otevřou svůj příběh. Ten rozhodně nesledujeme z ptačí perspektivy, je nám takzvaně vmetán do tváře – nejpalčivěji paradoxně v okamžiku, kdy v Rayově (nyní Peterově) kanceláři vypadne proud a celé divadlo se na nekonečně dlouhé vteřiny noří do tmy.

Vše podstatné je skryto v textu, který zdánlivě nevolá po další interpretaci. I přesto inscenátoři již tak nedlouhý text hry Blackbird (kos, ale také vězeň, alegorický symbol pokušení a tělesného svodu a v neposlední řadě známý song Beatles) zkrátili cca o čtvrtinu a režisér Pokorný zvolil jasný inscenační klíč. Zatímco v textu zůstává Rayův „pedofilní“ sklon otevřený a Unin tehdejší věk jako by byl při řešení jejich možného vztahu místy de facto podružný, podává především závěr inscenace na základě několika málo kroků jednoznačný výklad: Rayova nová, dvanáctiletá dcerka pro něj nepředstavuje dítě, o jehož blaho se má starat, a Una se v jediném okamžiku prozření (téměř zrůdný „otcovský“ polibek na dívenčiny rty) rozhodne Rayovo/Peterovo nové (perverzní?) rodinné štěstí zničit. Tak jasnou interpretaci v Harrowerově textu nenajdeme, a přesto jako by se toto čtení samo (ne však samozřejmě) nabízelo.

Prostor zvící dva na čtyři metry, bílý, přesvětlený, sterilní a přesto ušpiněný všemi těmi hmotnými i slovními odpadky, otevřený do obou stran hlediště a zároveň sevřený, s dveřmi jako únikem před vším, ale nikam. Publikum sedící po obou stranách jeviště naproti sobě sleduje (pod)vědomě ve druhém plánu diváky na opačné straně a vnímá jejich momentální dojmy i okamžité reakce. Neustálý pohled na herce z profilu umocňuje divadelnost oné podívané, nutný odstup od něj, od ní, od tématu, ale nic nezmenšuje na drásavosti viděného. Celé to vytváří dojem akvária, od nějž se nedá odtrhnout.

Divák v sympatickém čase něco málo přes hodinu sleduje především poctivé, ryzí herecké divadlo. Jiří Štěpnička jako by se hroutil způsobem adekvátním jeho věku – přiměřeně rozervaně, usebraně, vnitřně. Pouhou mimikou vyjadřuje veškerou bolest, ve tváři má vepsán drásavý smutek. Jana Pidrmanová Uně propůjčuje zuřivou živočišnost a mladickou dravost – je hysterická, ublížená, zlomená a přitom pořád zamilovaná, trpí takřka ukázkově, jednotlivými emocemi však herečka proplouvá s nebývalou grácií a fortelným umem. Intimita a svíravost prostoru nutí oba herce k vymotivování i marginálních pohnutek – každé slovo, gesto, pohyb i záchvěv jsou divákům zřetelně patrné. Rytmus inscenace opanuje text, jeho struktura a zpracování, nekonečné Uniny monology se prolínají se stichomytickými dialogy plnými přerývavých výkřiků, věta střídá větu, obvinění obvinění. „Děje“ se toho na jevišti zdánlivě málo.

Una jako Lolita, Ray jako Humbert Humbert, vtírá se člověku prvoplánové přirovnání, ale tady je všechno trochu složitější. David Harrower jako by šel (navíc antiteticky k Nabokovovi) ještě o krok dál: zdejší „Lolitka“ stále miluje téhož muže, zatímco místní „Humbert“ možná přenesl svou proklamovanou lásku o dívenku dál – nebo že by nakonec přece ne? Vždyť – řečeno (cynicky) s Tournierem: děvčátek je spousta, zato holčičku aby pohledal.

Komentáře k článku

Nový komentář