Vytříbenost básnického jazyka charakterizuje příběh z romantického prostředí, ve kterém prožívá marnou lásku poslední z rytířů, Cyrano. Tento klasický titul znovuožívá na scéně Divadla Petra Bezruče.
Věrnost a čest. Dvě hodnoty, jež by se měly zásadním způsobem podílet na formování společnosti. Té, která se jimi neustále pokrytecky ohání, avšak není s to je přijmout za vlastní. Jako by se bála ztráty svobody, a tak vyzvedává svoje vlastní ego, v jehož stínu věrnost a čest chřadnou. Tyto dvě kvality charakteru se propojují v osobnosti Cyrana z Bergeracu.
Režisér Martin Františák vytvořil inscenaci vyznačující se zejména režijní rozpačitostí, která pramenila ze snahy o syntézu neslučitelného. Na straně jedné na sebe Cyrano přejímal charakter divadla deklamačního, zakládajícího si na strnulosti výrazu i psychologické drobnokresby. Snaha o oživení těchto, do značné míry statických scén (využití projekce – Cyranův monolog je podkreslen nespoutaností živlů) pak pouze zdůraznila to, co jistě nebylo režisérovým záměrem - iluzivnost. Forma postrádala hlubší rozměr, jenž by byl obohacen o psychologický výraz. Ten se do inscenace vlévá spíše pozvolna, jako by nesměle, a to prostřednictvím herectví Tomáše Dastlíka (Cyrano) a Sylvie Krupanské (Roxana).
Dastlíkův Cyrano je psancem na poli lásky. Mluvkou, jehož heroická povaha se projevuje pouze v soubojích - slova i kordu. Navenek přátelský, však v hloubi duše samotář, jenž není s to reflexivně pohlédnout na vlastní, nenaplněný život. Silně emotivní slova, která v závěrečné scéně pronáší ke své lásce, jsou natolik tichá, že k ní nedolétnou. Ztrácí se v propasti smíchu, hystericky výsměšného smíchu té kreatury, jejíž jméno zní bázlivost. Škoda, že metaforičnost tohoto obrazu (Cyranově intimní zpovědi adresované Roxaně přihlíží s ironickým výrazem ve tváři, třebaže pro smích neslyší, všechny postavy) neprostoupila napříč celou inscenací. Sylvie Krupanská Roxanu, na rozdíl od mnohých jevištních interpretací, nevnímá jako naivní dívku. Její Roxana je ženou sebejistou, jež si plně uvědomuje své hodnotu, svou cenu, z níž nehodlá slevit (rozhovor s Kristiánem). Excentričnost její povahy zdůraznil výtvarník Marek Cpin pomocí extravagantního kostýmu (především pak bot na vysokých podpatcích) i nelichotivě nevzhledných chemlonových paruk. Romantická postava kvůli těmto výtvarným aspektům získává charakter toporné loutky – Sylvii Krupanské boty i objemná paruka znemožňují přirozený pohyb.
Autor scény Marek Zákostelecký koncipoval komorní jevištní prostor ve snaze o jeho optické rozšíření – tohoto předpokladu se mu podařilo naplnit v rovině horizontální (šachovnicové uspořádání čtverců na podlaze) i vertikální (balkónová scéna či kovové konstrukce, jichž využívá v závěrečné scéně). Tato zdánlivá otevřenost výšky i hloubky prostoru kontrastuje s uzavřeností při použití zadních prospektů. Metaforicky tak do protikladu staví svobodu projevu i nekonformnost chování se stísněností, nerozhodností, neschopností dosáhnout jakékoliv změny (fyzické i duševní).
Třebaže Cyrano u Bezručů je svazován nevyvážeností režijní složky; herectví a stejně tak výtvarná stránka přispívají k osobitému pojetí klasického titulu.
Divadlo Petra Bezruče – Edmond Rostand: Cyrano. Režie Martin Františák, překlad Jaroslav Vrchlický, dramaturgie a úprava Tomáš Vůjtek, hudba Petr Hromádka, scéna Marek Zákostelecký, kostýmy Marek Cpin, šerm Petr Sýkora, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Premiéra 26. března 2010.