Věčný boj študáků s kantory a svěží ironický humor – to vše spojuje divadelní hra Škola základ života z pera Jaroslava Žáka, který na popud E. F. Buriana zpracoval vlastní prózu Študáci a kantoři. Oba texty i dnes již takřka kultovní film Martina Friče využila ve své adaptaci režisérka Hana Burešová, jež titul nazkoušela na Činoherní scéně Městského divadla Brno, a to po předchozích zkušenostech z Kladna, Mladé Boleslavi a Prahy.

Obrazy ze studentského života

Režijní koncepce nenabízí jednotnou dějovou linii, ale spíše sled téměř samostatných obrazů, které jsou sondou do každodenního „života“ třídy sexty jednoho z českých gymnázií třicátých let, a jež nabízejí humorně a s nadsázkou vypointované radosti i starosti studentů, potažmo i jejich kantorů. Metoda střihu nezpůsobuje roztříštěnost, naopak podporuje jednotlivé komické situace, které tak mohou vyniknout. Členitost umocňuje i živé, mezi jednotlivé scény vsazené vystupování studentské kapely, jejíž zapojení provedla Burešová vskutku nápaditě. Několik oblíbených dobových písní zakomponovala přímo do děje tak, že dotvářejí jeho atmosféru i charaktery jednotlivých postav. Herci se ke svým nástrojům vždy nenápadně přesunou za ještě trvajícího vzájemného dialogu, a po skončení písně se stejně nenápadně vrátí do lavic. Vše doprovázejí i čísla taneční.

Protiklad k celkové veselosti tvoří takřka samostatný a nenápadný příběh nadaného studenta Jindřicha Benetky, jenž je na konci vyloučen z gymnázia za „odbojný“ článek vůči kantorům, a bezesporu i rámec celé hry, školní rok 1937/38, který nedává tušit nic dobrého. Hrozivé datum podporuje i jedna z nečetných rekvizit, vycpaná orlice zavěšená nenápadně po celou dobu představení nad jevištěm. Divákovi, pokud si jí vůbec všiml, připomíná spíše část inventáře biologického kabinetu, avšak v momentě, kdy kantoři přejí studentům vše dobré a radostné do roku 1938, je její stín promítnut na plátno uprostřed jeviště s bežícími stíny stovek nacistickým letadel. Divák tak nemůže zůstat na pochybách. Pesimistické vyznění inscenace, které za sebou zanechává hořkost (nikoliv z inscenace, ale ze životní reality), kompenzuje závěrečné energické vystoupení kapely, jejíž nástroje tentokrát vezmou do rukou kantoři.

Zpátky do lavic

Veškeré dění umístila Burešová do variabilní scény Davida Marka. Její základ tvoří tři stupňovité třímístné lavice, umístěné uprostřed jeviště. Přesunutím první z nich vpřed vzniká jednoduchým způsobem sborovna či ředitelna. Iluzi školní třídy doplňují dvoje velké dveře po stranách a samozřejmě nezbytná tabule a katedra v popředí. Střízlivost scénografického řešení konkretizují drobné charakteristické rekvizity, například globus na piáně, či jednotlivé „atributy,“ jež si přinášejí vyučující (pravítka, klíče, zápisníky, ukazovátka...). Třída působí studeně a neútulně, což dotváří výborně konstruovaný protiklad k živoucnosti studentů. Za lavicemi se pak nachází vyvýšené pódium pro kapelu, na němž po celou dobu zůstávají nástroje – piano, bicí, saxofon a kytara. Pouze v jediné scéně opouštějí studenti neutěšené gymnaziální prostory, když se vydávají na společný výlet do přírody, kterou vykresluje indiánský totem (a k němu později přivázaný třídní šprt Krhounek) a hořící ohýnek, zapálený zcizovacím efektem, tedy zapojením elektrických obvodů přímo před očima diváků, což opět přináší příjemné uvolnění a smích v jinak vážné diskuzi o osudech spolužáka Benetky.

Scénu doplňují dobové kostýmy (Samiha Maleh), jež přes zdánlivou nevýraznost a „stejnost“, vystihují charaktery jednotlivých postav. To je nejlépe vidět na trojici děvčat: zatímco třídní kráska Irma Jánská je vždy dokonale, draze a až vyzývavě oblečena, správná žába Anda Pařízková nosí střízlivé, jednoduché, ale elegantní šaty. A pouze Marta Nováková, tak trochu outsider a šprt, po celou dobu představení nesundá nevýrazné hnědožluté šaty, košili s límečkem a typické brýle. Podobně je tomu i v učitelském sboru. Jednotvárnost usedlých pánských obleků narušuje dějepisářka Suchánková, která ve svém upjatém a těsném kostýmu, sestávajícím ze sukně, košile, kravaty, vesty a vysokých černých bot, chvílemi připomíná dominu a chvílemi nacistickou dozorkyni. Zajímavý protiklad k ní tvoří suplentka Lachoutová, jež má vlastně kostým takřka stejný, jednoduchou záměnou kravaty za růžový šátek však vzniká postava příjemné, milé a trochu zakřiknuté mladé učitelky.

Když je soubor souborem

Absence příběhu umožnila upustit od jakékoliv psychologie a obrátit se naopak k typům. Na jevišti tak v průběhu představení vznikají vyhraněná individua reprezentující nejen jedinou gymnaziální třídu a sborovnu, ale studentstvo a kantorstvo jako takové. Herci na sebe dokonale slyší, reagují a vzájemně se doplňují. Samy za sebe však herecké výkony působí nevýrazně, čímž je ale zřejmě naplněna režijní koncepce, která žádnou z postav neupřednostňuje.

Viktor Skála jako repetent a záškolák Áda Čuřil sice pro něj neobvyklou rolí překvapil, ale jeho výstupy se nesou v duchu mizení ze třídy a neustálého klanění se vyučujícím, což by lépe sedělo šplhounu Krhounkovi (Vojtěch Blahuta). Podobně je na tom i Igor Ondříček coby Tonda Holous, avizovaný v programu jako fotbalový idiot. Ale že by fotbalový idiot za dvě a půl hodiny kopl do míče pouze jednou? Příjemně naopak působí Petr Štěpán jako Jindřich Benetka. Svou roli uchopil s jistou a přesnou dávkou psychologie a vytvořil postavu oblíbeného spolužáka, inteligentního mladíka, který nezkazí žádnou legraci, dokáže vyslovit vlastní názor, a vůbec je tak nějak dospělejší než ostatní. Paradoxně nejvýrazněji působí Lenka Janíková coby tiché děvče Marta Nováková. Její postava se jako jediná nemůže spoléhat na slovní komiku danou hrou, neboť za celé představení neřekne ani dvě věty. Vše tedy spočívá v pohybu, ve výrazu. Janíková přesně předvedla typickou „šprtku“, společensky zaostalou, odmítanou, vždy tak trochu pozadu za ostatními. Salvy smíchu vyvolávají především její taneční čísla, kdy se urputně snaží trefit do rytmu a vyrovnat se ladným pohybům svých spolužaček Andy (Hana Holišová) a Irmy (Ivana Skálová). Dělá stejné figury, stejné pohyby, ale působí (záměrně) neohrabaně, neesteticky.

Korunou takřka královskou hereckých výkonů studentského kolektivu je výstup imitující Spejbla a Hurvínka. Štěpán (loutkovodič), Skála (Spejbl) a Novotný (Hurvínek) předvádějí dokonalou hereckou etudu, výborně zvládnutou především pohybově a výrazově. Dvě lidské loutky nejen přesně okopírovaly pohyby svých dřevěných vzorů, ale Novotný předvedl i takový trik, jakým je přetočení vodících provázků, a to i přes jejich absenci.

Pozadu nezůstává ani učitelský sbor. Výborně se své role ujal Ladislav Kolář jako rozevlátý a „mimózní“ matematikář Gábrlík, který neustále hledá svoji třídu. Zdatně mu sekunduje Zdeněk Junák, přísný latinář a němčinář Lejsal, jehož přesně mířené hody klíči jsou nejen zdrojem smíchu, ale, podle reakcí, i vzpomínkou takřka všech diváků na vlastní školní léta. Profesorský sbor doplňuje nepříjemný a až zlý češtinář Kolísko Jana Mazáka, dvojice pokrokových kantorů Lachoutová (Ivana Vaňková) a chemikář a matikář (Martin Havelka), sympatizujících se studenty, již zmíněná dějepisářka Suchánková (Irena Konvalinová) a na všechny dohlíží ředitel Karel Mišurec.

Škola základ života je příjemným vkladem do repertoáru Městského divadla v Brně, a to i přes některé, ale v tomto případě nepodstatné herecké nedostatky. Jedná se o inscenaci dynamickou, plnou energie a nadšení a hlavně nikdy se nezprotivšího humoru.

Komentáře k článku

Nový komentář