Součástí čtvrtého ročníku brněnského divadelního festivalu Redfest se stala mimo jiné inscenace Činoherního klubu Moje strašidlo, který text současného rakouského dramatika Felixe Mitterera uvádí v české premiéře. Inscenoval jej Martin Čičvák a do rolí vzájemně se nenávidějících manželů obsadil režisér hostující Blanku Bohdanovou a Stanislava Zindulku.

Příběh Rózy a Zacha se odehrává v malé, blíže neurčené vesnici v nehostinném podhůří rakouských Alp, kde si manželé díky Rózinu značnému úsilí postavili malý domek. Scénograf Tom Ciller tento dům na jevišti zobrazuje prostřednictvím několika zdí jako rozpadlé stavení. Starobylý věšák z ohýbaného dřeva, stojící mezi ruinami, je jakousi němou připomínkou jeho minulosti. Všude po scéně je ledabyle poházené javorové listí, jež navozuje jakýsi pocit nostalgie a smutku, můžeme je však též vnímat jako výtvarné zobrazení životní etapy, ve které se Róza s Zachem nacházejí. Mezi dvěma rozbořenými zdmi se tyčí rám vstupních dveří vyrobený z masivního dřeva, který je v průběhu představení položen na podlahu jeviště a stává se tak hrobem, v němž spočinuly Róziny a Zachovy děti a později i sám Zach. Proměna dveřního rámu v naprosto odlišný divadelní znak je významově velmi nosná. Je zde zdůrazněná funkce hrobu jako místa, kde se setkávají dva světy – náš, v němž žijeme v tomto čase, a náš, o němž si myslíme, že v něm žijeme „až potom“.

Mittererův text (zrcadlící se v Cillerově scénografii) však tento předpoklad o oddělenosti oněch světů částečně vyvrací. Dramatik ve své hře zachycuje poslední fázi společného soužití Rózy a ducha jejího zesnulého muže Zacha. Ten se na scéně objevuje v okamžiku, kdy Róza rozjímá nad tím, co dosud prožila. Z jejich dialogů se dozvídáme důležité informace o jejich společném bytí, ale také jejich niterné životní postoje a názory, které před svým partnerem dokázali po celou dobu své společné minulosti úspěšně skrývat. Z Mittererovy hry by bylo možné usuzovat, že tato poslední etapa jednoho života dvou lidí je (alespoň) pro Rózu a Zacha nejdůležitější, protože nyní mají možnost odpustit sami sobě a zároveň sobě navzájem.

Hlavním cílem režie Martina Čičváka je vytvořit dostatečný prostor zkušeným hercům a Mittererově textu. Čičvák užitím několika znaků (často vyplývajících z dramatické předlohy) akcentuje významy jednotlivých situací a prostřednictvím jednoduchých, srozumitelných kostýmních prvků přesouvá postavy během retrospektivního vyprávění z minulosti do přítomnosti a naopak.

Ačkoli se inscenace Moje strašidlo může kvůli dosavadnímu popisu jevit jako sentimentální zobrazení loučení dvou lidí, není tomu tak. Blanka Bohdanová společně se Stanislavem Zindulkou vytvořili z Rózy a Zacha osobnosti hodné opovržení a lítosti zároveň. Jejich charaktery se nedojímají, ačkoli k tomu mají mnoho příležitostí, nesnaží se vyvolat v divákovi soucit prostřednictvím osvědčených manipulativních postupů. Nedívají se nostalgicky na svou minulost, pouze ji znovu vyprávějí. Jakýkoli náznak rozněžněnosti je v zápětí devalvován vulgární promluvou o sexu, opilství, krádeži peněz a vzájemné neúctě, kterou k sobě manželé chovali. Obě postavy jsou nadmíru racionální a všechny těžkosti, s nimiž se v životě setkali, si připouští jen „ke kolenům“, zdá se. Tento obraz lidí, kteří nesplňují naši ideální představu o manželském páru, se však postupně rozpadá. V náznaku můžeme z jejich postupné proměny vytušit respekt, který jeden k druhému chovají, a lítost nad vzájemně způsobenými bolestmi. Těchto okamžiků v textu ani v inscenaci záměrně není mnoho. Obecně je možné tvrdit, že Róza a Zach své životy nehodnotí jako prohru v boji o zrealizování svého ideálu společného žití. Jejich reflexe vlastního bytí je velmi nepatrná a o to více zásadní. Felix Mitterer, stejně jako mnozí další rakouští dramatici jeho doby, kritizuje rakouské vyrovnání se s nacistickou minulostí. Róza i Zach hodnotí svůj neodmítavý postoj k nacismu jako něco, co nemohlo být jinak. Jejich svědomí tím není nijak zatíženo a druhá světová válka je vnímána pouze jako složitá doba, která znesnadňuje žití.

Postava Rózy ztvárněná Blankou Bohdanovou překypuje životní moudrostí, ale zároveň v sobě nese i jistou míru mladické naivity především v situacích, kdy vzpomíná na svou lásku. Obdivuhodná je zejména vnitřní síla, kterou herečka vtiskla své postavě. Stanislav Zindulka v roli Zacha působí v některých okamžicích až démonicky, je záměrně dotěrný a vulgární. I přes jeho morální a emocionální prázdnotu, však můžeme s duchem Zacha soucítit v závěrečné scéně, v níž sevřen úzkostným strachem vypráví o smrti své matky.

V závěru představení se objevuje poměrně výrazný pohádkový motiv, kdy Zach žádá Rózu, aby mu stiskla jeho nesnesitelně horkou ruku do dlaně, čímž ho může zachránit a on ji už navždy opustí. Róza udělá vše, co žádá. Po této emocionálně vypjaté scéně, odehrávající se v hrobě, následuje jakási záměrně nesourodá dohra. Představení je úmyslně rozmělněno zcizovacím efektem, v němž Blanka Bohdanová a Stanislav Zindulka hovoří krátký okamžik sami za sebe, nikoli za postavy. Bohdanová vyjadřuje obavy, že se snad nyní nevrátí na počátek představení. A Zindulka reaguje: „To by už nevydrželi.“ Začne hrát romantická hudba, herci spolu tančí a plni smíření posléze odcházejí z jeviště.

Komentáře k článku

Nový komentář