Orgon jako poslední kovboj, který věří v mravní pořádek. Skaut Tartuffe přespává ve spacáku a ke svému podvodu se doznává skrze text písně Honzy Nedvěda, který pro pár nocí touhy podved všechno, o čem doma dívka si snila. Rokokové paruky jako náznak falše a zdánlivé váženosti, jež uzemní služebná bodrými slovy v brněnském hantecu. Zdánlivě nesouvisející „eintopf“ namíchaný v jedné variaci na Molièrovu hru Tartuffe (úprava textu Lucie Ferenzová a Jan Frič). Klasicistní text autoři úprav doplnili o pasáže z knih např. F. Nietzscheho či Shakespeara. Posunuté interpretační cesty k lidovému folkloru a víře v posledního nepokrytého skauta se však v půli inscenace promění ve sled mnohdy samoúčelných gagů kabaretního rázu.

Entrée Zdeny Hadrbolcové coby Paní Pernellové, matky Orgona, uchvátí vizuální obrazností, která svou čistotou a barevností patří jednoznačně ke kladům inscenace. Na mlhou zahalené scéně se podivně kroutí a svíjejí postavy v rokokových kostýmcích a parukách, ve středu červeného koberce, který vymezuje hrací prostor, se zjeví Paní Pernellová a téměř jedním dechem pronese úvodní monolog celý ve francouzštině. Kolem ní stojící postavy odklepávají popel z cigaret, které mají umístěny na konci dlouhých květin – jednom ze symbolů inscenace – do pouličního popelníku. Symbolika květin se projeví ve chvíli, kdy se na boku umístěný výklenek předsune na střed a promění se ve skleník. Aseptické prostředí Orgonova světa, v němž svou vlastní dceru pěstí jako vzácnou a umělou, zároveň samostatného života neschopnou rostlinu.

Orgon (Jiří Ornest) v kraťasech a ponožkách vytažených do půli lýtek a s kloboukem volně visícím za krkem odkazuje k tradici kovbojů (hudební interpretační nápověda „už přijíždí poslední kovboj“), tramp, který tíhne k Tartuffovi-skautovi, který celou první půlku přespává ve spacáku vlevo na jevišti. Pavel Liška v titulní roli nereprezentuje vypočítavého a zákeřného pokrytce, který by využíval Orgonovy náklonnosti. Vzbuzuje spíše soucit svým neobratným chováním, umocněným jeho úvodním monologem, v němž se obrací k publiku a spílá – na lidské utrpení ve světě. Vzhledem ke stylizovanému a nadsazenému pojetí celé inscenace scéna Tartuffova svádění Orgonovy ženy vyznívá záměrně groteskně. Podobně působí následné odhalení, během kterého je Orgon skryt ve spacáku a poslouchá parodizující vyznání Lišky, jehož kroutící se hubené nožky odhalené v kraťasech vzbuzují spolu s přihlouplým výrazem a občasným divácky vděčným gestem (např. jakoby opičí zhoupnutí na tyči) u diváků smích.

Fričova režie se v polovině rozpadá pod návalem jednotlivých vtípků a legrácek, hlavní podíl na tom však nese zcizení děje prostřednictvím Pana Loyala a Pana Ouředníka (Vladimír Marek a Leoš Noha), kteří naváží kontakt s publikem ve scéně kabaretní písničky. Kumulující řetězec asociací a vložených odkazů začíná od volnomyšlenskářsky pojatého Kleanta (Miloslav Mejzlík) v rozšířených kalhotách z období květinových dětí, přes kovbojskou stylizaci až k aktualizovaným slovním narážkám (např. „Tahle země není pro starý“ či „Takhle se do Mahenky nedostaneš“). Vděčně slyšelo brněnské publikum na hantec z úst Gabriely Pyšné v roli Doriny – každý trefí na „prýgl“ a většina z přítomných jistě někdy na oslavě zažila „škopkové dech“. Jednotná hudební linie folkloru a trampské hudby (Brontosauři, Jan Nedvěd, Michal Tučný) do sebe pojmula také řadu hudebních odkazů ad hoc – od lambády, přes píseň halleluja až k soundtracku z Twin Peaks.

Lidé v publiku mnohokráte kvitovali vtípky a gagy tu více či méně hlasitým smíchem, osobně jsem však více než polovinu hry přemýšlela: proč vlastně Tartuffe, který zůstal skryt za stylizací a zcizujícími hláškami, a ne třeba Misantrop a proč ne třeba úplně jiná hra. Přestože zohledňuji princip variace, hry, aluzivního rozkladu hlavního textu, vymizel Tartuffe, morální prozření a zůstala esteticky provedená vizuální scéna a několik zapamatováníhodných hlášek.

Komentáře k článku

Nový komentář