Sacrebleu/Bolero/Reen

24.11.2010 13:02:27 / Veronika Štefanová

 

Nataša Novotná a Václav Kuneš jsou jména, která rezonují současným českým tancem. Oba dva tanečníci vyrůstali na klasickém baletu a pro současný tanec se rozhodli až po absolutoriu na konzervatoři, kde se dostatečně obeznámili s tvrdým drilem a náročnou technikou „klasiky“. Všechny své schopnosti a dovednosti nasbírané v době studií dnes bohatě uplatňují ve své vlastní autorské praxi.

Novotná i Kuneš a soubor 420People, jehož jsou vůdčími choreografickými i tanečními osobnostmi, patří k nejvýraznějším a interpretačně nejlepším tanečníkům v České republice. Poslední premiéra složená ze dvou samostatných tanečních projektů – Sacrebleu a Reen - je prezentací odlišného tvůrčího přístupu obou tanečníků, kteří se tak choreograficky profilují každý zvlášť.

 

ReenReenReenScarbleuScarbleu

 

Sacrebleu fantasmagorique!

Nataša Novotná se v choreografii Sacrebleu poprvé představuje jako autorka a interpretka zároveň. Tuto nelehkou dvojroli, která je i jejím tvůrčím debutem, zvládá s profesionalitou a půvabem jí vlastním. Sacrebleu je intimní tělesnou výpovědí křehké a krásné ženy, která vnímá tanec jako smysl života, v němž hledá polohy a situace, jež jsou jejímu tělu i duši příjemné a přirozené.

Každý sebemenší záchvěv jejího trupu, rukou nebo drobné minimalistické pohyby prstů u ruky, jako by společně souzněly a zároveň šly proti sobě. Dlouhé skluzy nohou po podlaze jeviště, hluboká plié, které ještě zdůrazňují Novotné dlouhé nohy (které někdy až křečovitě protahuje se špičkou do flexu) jsou kumulovány plynule a v dynamickém časovém sledu. Těmito pohyby se Novotné daří zaplnit celou rozlehlou a chladnou plochu jeviště Nové scény. V protikladu k rozložitým a táhlým figurám uplatňuje drobná gesta rukou a paží, která prolamuje až do nehezky a bolestně vyhlížejících poloh, kterými však nechce děsit nebo znechucovat, ale spíše varíruje vnímání hranic ošklivosti a krásy.

Sacrebleu Nataši Novotné sugeruje intenzivní pocity a skoro až impresionistické dojmy. Pestrost tanečních figur, které jsou dokonale technicky koordinované a výrazově nepřemrštěné – tedy bez patosu a afektu - v souladu s intimním bodovým osvětlením (Pavla Beranová) a jemnou instrumentální hudbou (Filip Jelínek), navozuje atmosféru surrealistické básně, nebo severského příběhu zahaleného mlhou, z nějž se pomalu vynořují skrývaná tajemství. Sama Nataša Novotná působí v starorůžových průsvitných šatech jako víla, nadpřirozená bytost prostupující do reálného světa skrz éterický tanec. Sacrebleu je choreografie postavená na instinktivním a výrazně pocitovém vnímání těla v tanečním pohybu, bez racionálních kliček, nadbytečných ornamentů, kde je čistá kalkulace karikována a vnitřní pohnutky tělesně zobrazovány.

 

Krátké leč intenzivní

Ten, kdo se přišel podívat na druhou premiéru Sacrebleu a Reen na Novou scénu, měl jedinečnou a také poslední šanci vidět taneční inscenaci B/olero světoznámého izraelského choreografa Ohada Naharina. Rei Watanabe a Nataša Novotná byly obsazeny do choreograficky výjimečné a interpretačně na české poměry originálně ztvárněné taneční inscenace, která mohla být pod hlavičkou 420 People uváděna dva roky.

B/olero začíná hravě, minimalistickými a jednoduchými otočkami rukou v předloktí, kterými Novotná a Watanabe točí ve stejných rytmických frekvencích i ve stejném směru. Jejich těla jsou zpevněná, tváře vyzařují klidný výraz, jakoby vše, co se na jevišti děje, mělo sice důležitý význam, ale tanečnicím to nezpůsobovalo žádné obtíže. Pohybové variace se po čase začnou komplikovat, jejich těla se posouvají do mnohem širších pozic, protahují se do dálky, v geometrických trajektoriích si vyměňují pozice, přetáčejí se kolem vlastní osy ve stejných či protichůdných směrech a disharmonicky rozčeřují doposud formálně i rytmicky koordinované pohyby.

Obě tanečnice jsou oblečeny do stejných černých šatiček, kterou jsou sice neutrální barvou, ale vyzývavé a provokativní svým střihem; dekolt je hluboce prostřižen tak, že odhaluje podprsenky. Leč provokativní nejsou jen kostýmy, ale i celá taneční koncepce, která staví na hravosti až dětinsky naivních gest v kontrastu s komplikovanými a na rovnováhu náročnými párovými variacemi.

B/olero nabývá na tanečně-klubové atmosféře 70. let nejen díky Ravelově skladbě upravené na syntetizátoru, ale i díky světelnému designu barevně laděného do křiklavě zelené a fialové, jehož paprsky se slévaly na tělech tanečnic.

Poslední předvedení Naharinova B/olera potvrdilo, že byl do Čech přinesen vynikající choreografický projekt, který Novotná s Watanabe osobitě interpretovaly taneční technikou na velmi vysoké úrovni.

 

B/oleroB/olero

 

Reen aneb Cesta tam a zase zpět

 

Choreografie Reen Václava Kuneše svou povahou směřuje k náročnějšímu diváku, který se nebude zdráhat nad představovanými obrazy více dumat či je důsledněji myšlenkově analyzovat. I přes své lidské téma (jímž jsou odchody a návraty) a na poslech rytmicky přitažlivou hudbu, zabředává formální stránka inscenace do mnohdy až filozoficky intelektuální roviny, a stává se tak hůře čitelnou. Množství nakumulovaného scénického materiálů, kterým je nejen tanec, ale i do něj zakomponované mluvené slovo, přítomnost hudebníka na scéně (Amos Ben-Tal), nebo výrazné scénografické prvky, rozmělňují diváckou pozornost k mnoha ne vždy korespondujícím elementům. Jedním z nich je i scénická instalace šesti červených lan, které jsou zešikma nataženy po celé délce jeviště nad hlavami šesti tanečníků (tři muži, tři ženy). Na jednom konci lan jsou zavěšeny mikrofony, do nichž někteří tanečníci hovoří, nebo do nich jeden po druhém zaznamenávají zvukové stopy tleskání a dupání, jež jsou na sebe vrstveny. Experimenty se zvukem, lany a světelnými proměnami v kombinaci s kolektivní precizně synchronizovanou choreografií dohromady skládají dynamické, pohybově pestré, ale režijně místy překombinované dílo.

Téma životní cesty jednotlivce – odchody a jeho opětovné návraty - jsou v některých metaforách patrné, v jiných méně a v ostatních vůbec (červená lana a jejich závěrečné rozpojení). Je možné, že tím dává choreograf větší prostor divácké fantazii a empatii. Celkové provedení choreografie Reen se však od diváka vzdaluje, než aby se k němu přibližovalo a nenechávala ho samotného.

 

 

Přečtěte si také recenzi Scarbleu a Reen Markéty Faustové na internetových Divadelních novinách.

 

420People - Reen. Choreografie Václav Kuneš
hudba/ interpretace Amos Ben-Tal,
kostýmy a scéna Václav Kuneš,
světelný design Jackie Shemesh.
Tančí Nina Botkay, Samir Calixto, Zuzana Herenyiová, Kenta Kojiri, Milan Odstrčil, Rei Watanabe.
420People - Sacrebleu. Choreografie Nataša Novotná,
hudba Filip Jelínek,
kostýmy Eva Brzáková, světelný design Pavla Beranová.
Tančí Nataša Novotná. Premiéry 15. a 16. listopadu 2010 na Nové scéně ND.

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce