V rámci Velké inventury 2010 se na Flédě uskutečnila diskuze, která byla v programu festivalu uvozena následujícími otázkami: „Jaké argumenty pro propagaci tance najdeme v každodenním životě?“ „Jak je to se vzděláváním a zavedením taneční a pohybové výchovy do výuky (pravděpodobně základních a středních škol)?“ „Má tanec místo v brněnské kultuře?“ a „V čem může být Vize tance přínosná pro brněnskou kulturu?“ Po skončení debaty byla odpověď minimálně na poslední otázku nasnadě – členům sdružení se podařilo dostat zástupce brněnské taneční scény k jednomu stolu a přimět je ke společnému přemýšlení o problémech brněnské taneční scény a jejich možných řešeních, navíc za účasti úředníků magistrátu, jejichž úloha v celé problematice je poměrně nepřehlédnutelná. Na rozdíl od podobné diskuze, která se konala loni v květnu pod patronací Kabinetu divadelních studií na FF MU s cílem pojmenovat problémy brněnské divadelní scény, se však přítomná debata vyznačovala obdivuhodnou střízlivostí a pragmatičností. Pro účastníka zmíněného divadelního kulatého stolu bylo velmi poučné sledovat, s jakou disciplinovaností a cílevědomostí se představitelé taneční scény zapojovali do diskuze bez snahy zviditelnit se nebo příliš vybočit z nastíněného rámce debaty. Ve výsledku tak tanečníci – na rozdíl od divadelníků – působili jako rozumní lidé, kteří v zásadě vědí, co chtějí, jsou schopní se na tom vzájemně shodnout a své názory si také patřičně obhájit. Což považuji za velmi důležitý signál směrem k úředníkům, kteří mají osud současného tance do velké míry ve svých rukou.
Nejdůležitějšími diskutéry v bezmála dvouhodinové debatě byli zástupci nezávislé občanské iniciativy Vize tance o. s., která sdružuje profesionální tanečníky s cílem zviditelnit tanec mezi ostatními uměleckými disciplínami a zajistit mu v rámci ČR adekvátní existenční podmínky. V praxi je tak nejdůležitější činností organizace komunikace s orgány státní správy i s politiky na celostátní úrovni a nikdy nekončící boj za lepší podmínky pro současný tanec, který – jak se často zdá – stojí až na samém okraji zájmu i té části obyvatelstva, která jinak umění a kulturu považuje za důležitou součást svého života. Na Vizi tance je především sympatické, že realistický pohled na situaci současného tance v ČR spojuje s nepřetržitým cílevědomým úsilím o její změnu. Heslo, které v jednu chvíli vyslovil Jiří Lössl, by se mělo tesat: prohlásil, že „na řeči už není čas!“ Při pročítání internetových stránek Vize se člověk velmi rychle přesvědčí, že Lössl může tuto větu vyslovit s čistým svědomím – od roku 2008, kdy vznikla, má iniciativa za sebou velký kus dobře odvedené práce na celostátní i regionální úrovni.
Nejzajímavější fáze diskuze byla ovšem ta, kdy se představitelé brněnské taneční scény pokoušeli pojmenovat zásadní problémy, se kterými se v současnosti musí potýkat. V tu chvíli se také zapojilo nejvíce diskutujících, např. Pierre Nadaud, vedoucí ateliéru Klaunské scénické a filmové tvorby na JAMU, zástupci divadla Barka, tanečního festivalu Natřikrát nebo taneční pedagožka ZUŠ. Shoda víceméně panovala v tom, že mezi umělci existuje potenciál i energie k tvorbě, ale pak se situace komplikuje: často není kde hrát nebo jsou technické parametry prostor zcela nevyhovující, financování je špatné nebo žádné a propagace díla jak směrem k potenciálním divákům tak k úřadům a sponzorům je takřka nulová. V následující, poněkud vzrušené diskuzi se však ukázalo, že problém je ještě komplikovanější, protože debatující se úplně neshodli na tom, zda je brněnské (potažmo) české publikum stran tance dostatečně kultivované a zda oceňuje a požaduje kvalitu. Zatímco zástupci Vize tance optimisticky naznačovali, že divák kvalitu pozná, zejména mladé aktivistky z okruhu občanského sdružení Natřikrát upozorňovaly, že lidé jednoduše na současný tanec nechodí. Postupně se ukázalo, že problém má mnoho aspektů a není možné jednoduše říct, zda diváci na tanec „chodí“ nebo „nechodí“, každopádně se ale všichni přítomní shodli na tom, že je třeba dlouhodobě investovat úsilí i peníze do výchovy k tanci a schopnosti (a potřeby) jeho recepce již od dětského věku.
Za největší pozitivum celé debaty nicméně pokládám účast Anežky Horníčkové z Odboru kultury MMB, která se trpělivě účastnila výše zmiňovaného divadelního kulatého stolu, kde si ale vyslechla víceméně jen nikam nevedoucí stesky a osobní invektivy (směřované vůči přítomným umělcům, ale někdy i vůči samotnému magistrátu). Ať už opodstatněné, nebo ne, představitelé taneční scény byli schopní se jich vyvarovat, a tím vznikl prostor pro rozumnou debatu a vzájemné porozumění. Paní Horníčková kromě toho zmínila velmi důležitou skutečnost, a sice že se připravuje nová koncepce podpory brněnské kulturní scény, která nahradí její značně zastaralou (a nepříliš lichotivou) verzi, která je v současné chvíli k nalezení na stránkách magistrátu. Tato koncepce by měla být hotová v únoru 2012 a v současné chvíli je vypsáno výběrové řízení na agenturu, která ji má ve spolupráci s odborníky vypracovat. Oba přítomní úředníci magistrátu se postavili velmi vstřícně k nabídce spolupráce, kterou jim zástupci Vize tance jménem brněnských tanečníků předložili.
I samotný závěr debaty vyzněl velmi konkrétně a optimisticky. Na několikrát se opakující otázku ze strany zástupců města, zda je důležitější podporovat již existující subjekty a iniciativy, nebo zda se „vyplatí“ investovat i do rozvoje kultury, se jim dostalo jednoznačné odpovědi, že rozvíjet je třeba. Tato informace, ať už se umělci či teoretikovi může zdát sebebanálnější, snad v budoucích strategiích magistrátu v oblasti podpory kultury nezapadne, a naopak časem ponese i nějaké to ovoce. Zároveň Jana Návratová v závěrečné řeči pobídla brněnské umělce, aby spolu nepřestali komunikovat a snažili se o společné řešení problémů, samozřejmě s podporou a pomocí Vize tance, pokud budou chtít. Znovu se mi vybavila věta, že na řeči už není čas. Na základě proběhnuvší debaty mám pocit, že představitelé brněnské taneční scény už to konečně pochopili a začali se podle toho chovat.