Festival Velká inventura v Brně byl zahájen inscenací Sifon autorské dvojice Vojta Švejda a Jan Kalivoda, která upozorňuje na jeden z problémů této doby – přesycenost informacemi. Přehršel zpráv a dat se valí na člověka ze všech stran a ten není s to je se svou omezenou mozkovou kapacitou přijmout, zpracovat a vyhodnotit. Zákonitě tak musí přijít okamžik, kdy tento přetlak vyvolá výbuch, podobně jako u ucpaného sifonu.

Inscenace začíná monologem muže ve středních letech (Vojta Švejda), který sedí u svého pracovního stolu, nahrává si na kotoučový magnetofon své rádoby filozofické úvahy (a to ve slovenštině, přičemž občas přejde do češtiny) a přijímá podněty ze strany předmětů, které ho obklopují – z novin, sardinek ke svačině, hudby, apod. „Rádoby filozofické“ proto, že jeho zamyšlení nad velkými filozofickými tématy (co je normální, nenormální, nadpřirozené, správné, co je život,…) nebo nad složitostí jazyka i banálními věcmi (jídlo) jsou povrchní, nevyargumentované, bez náznaku kauzality, spíše připomínají neuspořádané shluky asociací, kteréžto svého myslitele postupně ničí. Nutno dodat, že Švejdův monolog se táhne celou inscenací a je jejím dominantním prvkem.

Druhá postava (Jan Kalivoda), představující jednou bezdomovce, podruhé kouzelníka, jindy zase Krista, ale vždy toho, kdo ví, že lidská snaha o pochopení a roztřídění všech přijímaných informací je zbytečná, se o tom „filozofa“ po celou dobu snaží různými způsoby přesvědčit. Děje se tak prostřednictvím hlukové a performativní smršti – všemožnými zvuky, které vyluzuje na buben, činel, ústy na mikrofon, hudbou, ale i nakupenými igelity, různými předměty (plastovými kelímky, jež staví do obrazců a vzápětí je bourá, zvony na čištění odpadu, které si přisaje ke svému polonahému tělu, apod.). Roztodivnost, s jakou Kalivoda zápasí se všemi rekvizitami, je zprvu obdivuhodná, místy až absurdně nepochopitelná. Jeho postavy můžeme dohromady vnímat jako vyšší entitu, pravdu, či Boha, který inscenaci dává rytmus, kromě předešlého i tím, že pravidelně volá „filozofovi“ (Kristus: “Proč mi nebereš telefon?“). Ten mu telefon opravdu po celou dobu inscenace nezvedá a dál se věnuje své sisyfovské práci třídění myšlenek, která vygraduje až v úplnou rezignaci; poprvé opustí své místo u stolu a zahrabe se do kupy igelitů. Po chvíli však vstane a pokračuje od nové, dosud nezpolemizované ideje. Celý proces tak začíná nanovo. Kontrast vznikající mezi oběma herci, který je dán především dynamikou pohybu, projevu a asymetrickou komunikací vůbec, navíc přináší jakési beznadějné vyznění celého kusu.

Celý koncept inscenace je založen na dvou paralelně proudících výpovědích, jedné rozvláčně monologické a druhé výtvarně-zvukové performanci, které dohromady vytvářejí plastické svědectví o neúnosném informačním nátlaku, neschopnosti se s ním vyrovnat a zároveň o jeho nikdy nekončícím průběhu. Divák je neustále konfrontován s podivnými situacemi na jevišti, které je nucen rozklíčovávat jako kritiku konzumu, médií a současného životního stylu. Zarážející je ovšem fakt, že rekvizity, s nimiž Švejda pracuje (magnetofon, konvice na čaj, lampa, aktovka), bychom podle jejich vzhledu zařadili do doby 60. – 70. let minulého století, což by tento informační boom zasazovalo už do doby před cca čtyřiceti lety. Podle autorské dvojice tedy zřejmě k tomuto společenskému problému docházelo již dříve (i v Československu?). Na současnou informační krizi by mělo být poukazováno spíše modernějšími prostředky, jako je například tematizování internetu nebo mobilních telefonů. Touto nesrovnalostí se však podstata tématu nemění. Inscenace má ryze apelativní charakter, který je oběma hlavními představiteli srozumitelně ztvárňován. Autoři sami inscenaci přiznávají žánr existencionální grotesky, jenž nejlépe pojmenovává a vystihuje podstatu Sifonu.

Komentáře k článku

Nový komentář