Je parodie Čapkovy jemně řečeno nevzrušivé hry Věc Makropulos, pojednávající mimo jiné o nesmrtelnosti, vlastně komentářem k nesmrtelnosti umělecké? Dokázali se proměnit lidoví vypravěči a národní umělci Václav Postránecký a Miroslav Donutil v groteskní klauny bez trvalých následků? K čemu potřebovala nová inscenace Národního divadla šest dramaturgů?

V Národním divadle režíroval Robert Wilson. Potřetí. Poprvé v činohře. Ve Stavovském divadle uvedl Čapkovu Věc Makropulos v hlavní roli se svojí oblíbenou, rovněž na první scéně státu hostující, Soňou Červenou. Kromě týmu stálých spolupracovníků, který si přivezl s sebou, může zaujmout, že v programu inscenace je podepsáno v kolonce dramaturgická spolupráce hned šest lidí – od oficiálního dramaturga inscenace Martina Urbana po uměleckého šéfa činohry Michala Dočekala – který se spolu s Červenou a autorem hudby Alešem Březinou účastnil úvodního workshopu ve Wilsonově „umělecké laboratoři“ Watermill. Z herců tam nikdo další nebyl, ostatně je známo, že ty Wilson zapojuje až jako předposlední složku (tou poslední je text, kdybyste to náhodou nevěděli).

Vzhledem k tomu, že Wilson jistě po nocích nečte Čapka, s fantaskním fenoménem Makropulos se téměř jistě seznámil prostřednictvím operního ztvárnění, dá se s trochou nadsázky říct, že v Národním vlastně udělal zase Janáčka – po Osudu (2002) a Kátě Kabanové (2010). Režisér světového věhlasu nejezdí do Prahy každý rok, takže je logické, že se Národní divadlo rozhodlo projekt prodat jako kulturní událost prvního řádu. Zejména v souvislosti s problematickou úrovní běžného Národního repertoáru zcela jasný krok. Proto se o Wilsonovi taky hodně psalo, vyšla řada recenzí. Pokusím se tedy ohlédnout za inscenací z několika různých úhlů.

Přijel cirkus Roberto
Sám Wilson je zdatný obchodník, mezidobí dvou premiér (Káťa v červnu), Věc v listopadu) využil v Praze k otevření dvou svých výstav a k uspořádání pozoruhodné one man show na Nové scéně. Stihl v Praze i prodělat infarkt. Od Národního divadla inkasoval nemalé částky, nemluvě o nákladech na obě extraordinérní inscenace samotné, což se stalo terčem kritiky. Jako nikdo, ani Národní nemá peníze, a navíc je pro mnohé pozvání Wilsona symbolem nekoncepčnosti. Jeho práce působí v současné činohře ND jako pěst naoko – a vzhledem k výjimečnosti počinu ji lze těžko pokládat za základní kámen nového směru. Mnozí mu vyčítají, že svůj trademarkový styl už pořád jen opakuje, že nepřichází s ničím novým, že jde o přežilou avantgardu, vyčpělý cirkus. Samozřejmě, pro člověka, znalého Wilsonova díla, jde o opakování – a pokud se takovému znalci navíc Wilsonova metoda zajídá, i opakováním nudným a otravným. Pro diváka originální Texasanovou obrazností nedotčeného to však může být pořádný náraz. Zvláště, když přišel na „svého“ Čapka, do „svého“ Národního, na „svého“ Donutila atp.

Tichošlápek prostřednosti
Karel Čapek je pokládán za jednoho z nejlepších a nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století, který navíc zaznamenal jistý ohlas i ve světě. Úroveň Čapkovy tvorby může být předmětem polemiky, za nezpochybnitelný fakt ale pokládám, že Čapek NENÍ významný světový spisovatel. Ostatně největší životnost paradoxně projevují jeho novinové sloupky, fejetony, možná pár krátkých povídek, jeho romány a hry zůstávají četbou staromilců a školou povinných.

Věc Makropulos, moralistní hru o nesmíření se se smrtí, zároveň bizarní absurditu říznutou sci-fi, v níž kromě zázračné metody přežití defiluje desítky let se vlekoucí soudní spor a pár rekvizit jak ze šestákových románů, napsal Čapek roku 1922, její první inscenaci v Divadle na Vinohradech i sám režíroval. Sám byl k jejím kvalitám skeptický. Později ji zhudebnil Leoš Janáček do již zmíněné opery (od čehož ho Čapek zrazoval) a troufnu si říci, že po hře by bez této operní verze neštěkl pes. Zejména pak ne v případě, že by se sám Čapek neproslavil jako autor jiných textů.

Jinými slovy, pokud má být hra dnes inscenována, je nezbytná razantní úprava a radikální interpretace. Pro tento účel se Wilson dokonale hodí, právě jeho anti-psychologický a anti-realistický přístup může pro Čapka objevit nový náboj: což se dle mého názoru potvrdilo.

V první řadě nechal Wilson pro potřeby inscenace složit původní scénickou hudbu, o kterou se postaral Aleš Březina. Na jevišti ji hraje živá kapela. Slovo je omezeno, pokud zazní, tak často ve zpěvném podání – jsme někde mezi operou a melodramem. Březinova břeskná hudba dění rytmizuje, podtrhuje komické a groteskní prvky a spoluvytváří napětí v některých hororově stylizovaných momentech. Ze všeho nejvíc připomíná hudební doprovod k němým filmům. Zatímco scény s mladými hrdiny (Pavla Beretová coby Kristina, Jan Bidlas jako Albert Gregor a Filip Rajmont jako Janek) jsou stylizovány jako fantaskní kabaret a groteska, ve výstupech záhadné Emilie Marty-Makropulos (Soňa Červená) jsou akcentovány prvky hororové. Prus (Donutil), Kolenatý (Postránecký), Hauk-Šendorf (Stehlík) a Vítek (Pelzer) jsou postavami z panoptika, mátožně se potýkajícími za kolem dějin: jak Emilie Marty, tak i řečení mladí jsou vždy před nimi. Tito jsou tak jednak zdrojem humoru, jednak brzdami děje.

„Jsem formální režisér, psychologie postav mě nezajímá. Text je váš problém.“
Excentrické kostýmy (Jacques Reynaud za asistence Yashi Tabassomi), výrazné líčení, prázdná scéna s několika výraznými objekty (stoupající registratury místo jeviště zapleveleného předepsanými knihovnami) a samozřejmě promyšlená práce s barevným i bílý světlem (A. J. Weissbard) patří k základním a nezaměnitelným znakům Wilsonova stylu. Vrší tak velmi efektní a působivé obrazy – podle některých kritiků bez přímé souvislosti s inscenovaným textem, o tématu nemluvě. Potěšení a zábava tkví pro diváka ovšem právě v tomto způsobu nakládání s Čapkovým textem a Donutilovým a Postráneckého herectvím, lze tedy naopak hovořit o přesném vystižení kontextu.

Obě předchozí Wilsonovy práce v ND vykazují další styčné rysy s Makropulos. Jde totiž opět o vizuálně-zvukový zážitek, jehož sílu potencuje obskurní libreto (to je operám do jisté míry vlastní obecně, Janáček však byl mimořádně špatným libretistou). Absurdní barvený kabaret je tak, zdá se, výtečnou možností, jak interpretovat Čapkovo dílo.

Komentáře k článku

Nový komentář