Rozhovor s režisérem a autorem Martinem Františákem vedla Klára Mazlová.

Hra Doma je prý značně autobiografická. Setkáváte se ještě s lidmi, kteří sloužili jako předobraz postavám ve vaší hře?
Nevím nakolik je ta hra autobiografická. Každý pokus o tvorbu bývá osobní. Ale o nějakých lidech, kteří byli jednoznačně předobrazem textu se nedá hovořit. Je to především zachycení pocitu. Snad autentické zachycení pocitu z určitého období. Nad pocitem určité ztráty jsme se sešli s přáteli v Karolince a vzniklo Doma. Ty postavy mají spoustu odpozorovaných vrstev. To nepopírám.

Jaký největší, zásadní rozdíl je podle Vás v inscenaci Doma, kterou jste nazkoušel s Karolinkou a s inscancí z Národního divadla?
To se těžko odpovídá. Vlastně by to měli ocejchovat jiní. Praha je jinde než Karolinka. Nejenom na mapě. Cením si ale velice toho poctivého přístupu, se kterým k příběhu herci pod vedením Michala Dočekala přistupovali. Pro mě je to samozřejmý svět a bylo obdivuhodné s jakým zájmem a bdělostí k němu Pražané přistupovali. Cením si té práce. Nehledejme pořád nějaké kličky - co bylo tam a jaké tam! Pěkně k tomu přistoupili.

Pustil jste se podruhé do inscenování Maryše. Nejdříve v Polárce, nyní i v Městském divadle Zlín. Co Vás k tomu vedlo?
Nad Maryšou nějaké rozhřešení nehledám. Pro mě je důležité, abych se vědomě nevykrádal. K takovémuto účelu je na světě spousta vypečenějších byznysů. Autorsky se opakovat nechci. Pomalu se rodí nová hra. Jiná. Rád bych v ní udržel tichou hladinu s vědomím, že někam už se nevrátím.

Zdroj fotografií Divadlo Petra Bezruče.