Jako první premiéra 43. sezóny v Divadle Husa na provázku byl uveden titul Maestro a Markétka, dramatizace románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka.

Titul nese podnázev „Debut hodný Dostojevského anebo možná jenom Sen?“, čímž už z velké části prozrazuje souvislost s několikaletým Provázkovským projektem Sto roků kobry. Především se tato návaznost vrací v již dobře známém jednotném scénickém prostoru původně vytvořeném Janem Štěpánkem jako neměnný základ všech inscenací Dostojevského. Navracíme se tak do světlých stěn, zadního levého průchodu a dveří v levé stěně. Jako připomínky projektu slouží také drobnější rekvizity a detaily jako stůl v hledišti, promítaný Mrtvý Kristus Hanse Holbeina, pověšený portrét F. M. Dostojevského, plížící se démon a další. Obliba výpůjček ze svých vlastních inscenací se stává charakteristickou pro práce režiséra Vladimíra Morávka. A tak by se dalo pokračovat a dohledávat nejen dekorační paralely i s Morávkovými současnými inscenacemi (labutí krk z Českého moře apod.). Scénograf Miloš Zimula však prostor pro tentokrát namísto skladiště židlí zaplnil skladištěm železných patrových paland, jejichž nehostinnost je podtržena absencí matrací, přikrývek či polštářů. Nemají žádný styl a přináší možnost hry divácké představivosti o bezprostorovosti a bezčasovosti; mohou být kdekoliv a kdykoliv. Stísněnosti a přeplněnosti v tomto skladišti dociluje kupením papírových postav v životních velikostech. Ovšem oné avizované snovosti je dosaženo snad jedině drobnými žárovičkami zavěšenými nad jevištěm, evokujícími hvězdy na noční obloze a čas spánku a snění.

Nadějný start ďábelské mafie
Sled událostí první poloviny představení se odehrává v rychlém tempu střihů z jednoho místa na jiné, ovšem za použití stejné lavičky - jen s jiným obsazením. Na první se setkává velký boss, ďábelský Woland (Jan Kolařík) s figurkami literátů Berliozem (Robert Mikluš) a Bezprizorným (Ondřej Jiráček), kterým dokazuje svou moc předpovídáním, jaké události se odehrají a přesvědčuje je o existenci ďábla. Jeho všudypřítomná suita – svůdná upíří žena Hela (Gabriela Štefanová), kocouří muž Kňour (Jiří Kniha) a uhlazený ďábelský průvodce Korovjev (Milan Holenda) se na jiném místě v jednotlivých střizích setkávají s Markétou (Martina Krátká; v alternaci s Andreou Buršovou), kterou se snaží vytrhnout z letargie, tlumočí jí pozvání na ples a seznamují ji s podmínkami její účasti.
 

Protože zlo nikdy nespí, i tato suita je stále všudypřítomná, vždy aktivizovaná, i když by její členové v daném místě být neměli nebo nemuseli, plíží se kolem, lísají se k postavám, svádí i diváky nebo se proplétají jejich řadami. Každý má svůj přízvuk, hlasy zvučené na porty, svou detailní charakteristiku, jedinečnou, dokonale propracovanou mimiku, elegantní gestikulaci a pohybový projev. Ale i přesto jsou vzájemně neoddělitelní, fungují jako jeden muž, jsou součástí společných choreografií celé své skupinky. A snad proto, abychom na ně přece jen nezapomněli, se čas od času ozve ještě Kňourovo kočičí mňoukání. Pozornost udržuje také pestrá škála hudebních motivů Maria Buzzi, i další opakující se zvuky hromu, odbíjení hodin, zvonů a smích. Při výběru kostýmní výtvarnice vsadil inscenační tým na jistotu v podobě Sylvy Zimuly Hanákové, která nadpozemskost mafiánské suity podtrhla nadčasovostí kostýmů, které jsou naprosto odlišné od konvencí minulých, ale i těch současných, přesto vkusně volené pro společnost vyšší nebo minimálně naprosto jiné třídy. Černé kabáty, kalhoty a bílé košile jsou doladěné elegantními doplňky v podobě rukavic, klobouků, punčoch, kravat, bot, brýlí a nepřeberného množství šperků.

Nedotažené paralely
Jistě zajímavým postupem by se mohla zdát změna divácké perspektivy. Po přestávce se děj stěhuje do hlediště, diváci naopak na jeviště, kde je ale čeká už méně vděčné čtvrthodinové postávání. Okázale je prezentována scéna Pilátova odsouzení Ješui za opětovné přítomnosti suity a našeptávače, hlavy tajné Pilátovy policie Afrania. V těchto rolích se opět střetávají Michal Dalecký, Martina Krátká a Jan Kolařík, kteří tak záměrně tvoří paralely k předchozím postavám Markéta/Ješua, Mistr/Pilát, Woland/Afranius. Možná právě touto paralelou by se dalo vysvětlit, proč je postava Markéty ochuzena o svou divokou rovinu, kterou si Bulgakovova postava přímo užívá. V představení však není divoženkou, čarodějnicí, není mstitelkou. Místo heroiny je vyplašeným děvčátkem, které neupouští od své nevinnosti, ba přímo ji zraňuje a uráží, když jí někdo připomene, že není až tak čistá. Stále zůstává trpící, pokornou ženou plnící Wolandovy příkazy. Dočkáme se tak pouze jediného vzepjetí jejích sil a odporu proti Woladovi, když po něm žádá téměř nemožné, a to svobodu pro vražedkyni Frídu (Anežka Kubátová). Opět se objevuje paralela k Ješuovi, Markéta ze své moci vražedkyni odpouští její hříchy, stejně jako Ježíš odpustil Máří Magdaleně.

Ztracený Mistr (nejen v dramatizaci)
Dalo by se říct, že se do této chvíle zapomínalo na Mistra (Michal Dalecký) - je tomu ale právě naopak. Byl po celou dobu přítomný při všech událostech na jevišti, když ležel na palandě a perem si cosi psal na své ruce. Jeho pravou totožnost ovšem odhalujeme až mnohem později. V druhé polovině je mu však věnován až příliš velký prostor, který s sebou také přináší opravdu výrazné zpomalení v jinak svižném tempu s dosud výborně fungujícími střihy. Jeho monolog přináší značně zdlouhavé, rozvláčné doznání, které jej ukazuje spíše jako neschopného, kňouravého a sebelitujícího se. Jeho ukřivděná zpověď o neuznaném debutu se zásadním náboženským tématem, podobizna Dostojevského položená na jeho knize, psychická a snad i tělesná nemoc, tak prohlubují paralelu. Ale jinou než s Pilátem (tento motiv není nijak dotažen ke svému zdárnému konci), paralelu odkazující spíše k Dostojevského vlastnímu životu, a tím pádem také novým způsobem opět ke zvolenému podtitulu. Inscenací je sice postava Mistra protkána, přesto v ní svým způsobem chybí, protože mu není věnován vyvážený prostor. Svébytný význam Bulgakovovy postavy Mistra se tak ve všech těch Dostojevských a dalších paralelách vlastně naprosto ztrácí a nemůže ani dovést diváka k jeho plnému pochopení. Jakmile se ztrácí v dramatizaci, musí se zákonitě ztrácet také z názvu. Tvůrci mohli využít vlastně dvě možnosti: buď postavu už úplně vynechat, nebo se jí věnovat naplno, jak by si zasloužila. Bohužel ale naprosto nešťastně zůstali někde v půli cesty.

Prohrávaný zápas o čas
Morávek s Kovalčukem ve své úpravě jdou až příliš často proti románovým charakterům. Svou montáží se také nechtěně dopouští řady nesrovnalostí a režisér se tak čas od času dostává do křížku s předlohou. Například Markétinu dalšímu přání, kdy si volí svého milence, schází dostatečná motivace. Dramatizace a sled událostí se zde najednou předbíhají. Sice z dosavadních náznaků můžeme (ale opravdu jen můžeme) tušit, že mezi ní a Mistrem je jakýsi vztah. Ale jaký hluboký význam nese, zatím nevíme. Chybí nám důvod, informace, proč o něj vlastně žádá. Tyto informace, které nám chyběly k plnému pochopení dosahu předchozího výjevu, se sice dozvíme, ale až mnohem později.
 

Ztracený čas se v závěru dohání až příliš zkratkovitým setkáním Mistra, Maestra a Markétky, jejich smrtí, zmrtvýchvstáním, nalezením klidu i ohnivým uklízením stop po přítomnosti Wolanda ve městě. Vše se odehrává v rychlém sledu a bez dostatečného vyjasnění.

Na počátku slibně se rozvíjející inscenace ve svém celku bohužel mnohé dluží všem svým Mistrům. Jak Markétinu Mistrovi, mistru Bulgakovovi, tak mistru Dostojevskému.

Komentáře k článku

Nový komentář