Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, ač napsaná před více než sto lety, mají tu vlastnost dobré literatury, že sice stárnou, ale nezastarávají. V případě Dobrodružství Huckleberryho Finna, známější z obou Twainových knih o osudech dvou malých darebáků, je až zarážející, kdo všechno si příběhy se specificky americkou tematikou vzal za své: především existuje kopa filmových adaptací z americké produkce od počátku dějin kinematografie až do současnosti, což příliš nepřekvapí. Ale sovětský film Beznadějně ztracen z roku 1972 nebo japonské šestadvacetidílné anime rovněž ze sedmdesátých let dokazují, že příběhy Hucka Finna projdou každou ideologickou či kulturní zdí, aniž by se jí cítily jakkoli omezeny. Lze tedy pochopit, že po této látce sáhne i soudobý inscenátor s cílem vytvořit představení zajímavé jak pro děti, tak pro dospělé. O to se zřejmě snažili v HaDivadle, soudě podle anotace k inscenaci na jejich webových stránkách, kde se píše, že „inscenace je určená nejen školákům, ale i jejich rodičům, kteří mají chuť nechat se spolu se svými ratolestmi vtáhnout do víru dobrodružství.“
 

Bohužel ale inscenace Huckleberry Finn dělá všechno jiné, než že by diváky vtahovala do děje. To, co v průběhu hodinového představení sledujeme, je jen chabě organizovaná změť obrazů, režijních nápadů a scénografických prostředků, která nezanechává žádný výsledný dojem (a pokud už, tak záporný). Není mi jasné, co se režisér Ján Mikuš snaží o postavě Hucka sdělit, jak interpretuje jeho příběh, proč je pro něj „inscenováníhodný“. To sice napoví text programu, ale pokud musí být klíčem k inscenaci její doprovodný materiál, není to pro inscenátory příliš dobrá vizitka.
 

Rámec historkám, které Huck a jeho spolucestující Zirko (v originále černoch Jim) prožívají při plavbě na voru, dává poměrně často užívané ztotožnění autora díla, tedy v tomto případě Marka Twaina, s hlavní postavou. Na začátku přiběhnou do setmělého hlediště dva kluci, spolu s diváky sledují úvodní filmovou dotáčku, ve které dojde k založení party Toma Sawyera, a navzájem se oslovují jako Marek Tvím a Samuel Klementýn (Samuel Clemens je pravé jméno Marka Twaina). Tato hříčka však v celku inscenace působí až příliš samoúčelně, protože není aplikována systematicky a její přítomnost si člověk dostatečně uvědomí, až když si v programu přečte obsazení formulované stylem „Marek Tvím, podle všeho však Huck Finn: Milan Cimerák“. Všechny pokusy o její interpretaci pak selhávají vinou celkové významové neuspořádanosti inscenace. Prostě kde chybí kontext, není do čeho vřazovat. Mnohem smysluplněji oproti tomu působí aktualizace postavy černošského otroka na útěku, ze které autoři dramatizace Ján Mikuš a dramaturgyně Jana Hanzelová udělali utečence. Je to snadno dešifrovatelné (i když nevím jak pro děti), jako aktualizace logické a obsahově smysluplné, když uvážíme, na co chtěl Twain ve své postavě Jima poukázat a jak závažný problém dnes uprchlictví celosvětově představuje.
 

Rovněž je poměrně snadné vysledovat na půdorysu inscenace dějovou linku, která vede od Huckova útěku z dětského domova od nesnesitelné Slečny vychovatelky (Marie Ludvíková) přes seznámení se Zirkem (Jan Grundman), nalodění se na jeho vor a společná dobrodružství až k Zirkovu zatčení a smrti. Zde ale veškerá čitelnost končí. Jednotlivé scény působí rozplizle a nevypointovaně, často až samoúčelně (bleší cirkus) nebo nepochopitelně (kouzelnická blamáž). Nepřičítala bych tuto slabinu na vrub hercům – naopak jejich přínos je tím, co představení aspoň trochu drží nad vodou, zejména výkony dvou hlavních představitelů. Nicméně jejich projev působí dojmem, že by sice rádi něco hráli, jenže neví co. Nepomáhá jim ani scénografie, která je stejně neurčitá a nedotažená jako celá režijní složka. Jak už bylo řečeno, postava ani příběhy Huckleberryho Finna nejsou v inscenaci podrobeny žádné interpretaci, není zřejmé, co pro inscenátory znamenají. A tak ani divák neví, co si o nich má vlastně myslet. Na vině je z velké části poměrně slabá dramatizace románu; minimálně při poslechu během představení na mě textová složka působila nedramaticky, jaksi nemsatně-neslaně, místy dokonce trochu přihlouple. Možná ale problém tkví ještě hloub – v osobě samotného režiséra, jehož všechny inscenace, které jsem měla možnost shlédnout (Svině Platonov!, Pokojíček a Co je ve sklepě) vykazují tytéž znaky: výraznou nápaditost a neotřelost v jednotlivostech, promyšlenou práci s detailem (ať už s rekvizitou, filmovou dotáčkou nebo hudbou), ale zásadní amorfnost a nedourčenost celkového inscenačního tvaru. O Mikušovi se v poslední době mluví jako o jednom z nejnadějnějších mladých českých režisérů. Přes všechny jeho nesporné kvality a budoucí přísliby bych byla v hodnocení jeho režijních schopností přece jen trochu zdrženlivější.
 

Komentáře k článku

Nový komentář