Nerudný stařec, věrný kamarád a bodrá hospodyně – to jsou tři ústřední postavy nejznámější hry rakouského autora Stefana Vögela Dobře rozehraná partie, kterou na jeviště Městského divadla Brno uvedl režisér Stano Slovák.
Životně důležitá šachová partie
Tato dnes již světoznámá konverzační komedie nabízí hluboce lidský pohled do osamělého života morousovitého vdovce Freda Kowinského (Jaroslav Dufek), který kolem sebe nesnese jedinou bytost, snad s výjimkou dlouholetého kamaráda Walta (Ladislav Lakomý), s nímž již sedmatřicet let hraje každý týden šachy. Freda kromě pravidelné partie nezajímá nic, a toto nic jej také pravidelně rozčiluje. Holubi na okně, soused Číňan, syn Leonard (Viktor Skála), prodávající vysavače, neustále se měnící hospodyně – to vše jej bez přestání dráždí. Zlom nastává v okamžiku, kdy do jeho života vstoupí nová žena, hospodyně Rosalinda Hundsheimerová (Zdena Herfortová), neochotná tolerovat jeho nálady. Energická dáma rozebere starého morouse takřka na prvočísla. Nejprve odhalí jeho lidskou stránku, vzápětí však i jeho šachové podvody a rodící se vztah je zdánlivě ztracen. A nejen on. I Walt, zklamán přítelovým mnohaletým podváděním, „navždy“ opouští jeho byt a do třetice odchází i Leonard, otcem nemilosrdně vyhnán. Fred zůstává skutečně sám a konečně začíná přemýšlet. Nerudným již sice zřejmě zůstane, ale konečně si uvědomuje i nutnost a důležitost lidí kolem sebe. Ti jeho změnu nenechají bez povšimnutí. Znovu se k němu vrací a staří přátelé opět rozehrávají partii, tentokrát však partii mnohem důležitější - partii o ženu, která jejich osudy pořádně zamotala.
Když se sejdou tři...
Pro inscenaci, stojící na přesně vypointovaných tragikomických a ironických dialozích tří hlavních postav, zvolil režisér Slovák obsazení pro Městské divadlo netradiční. Vedle „domácí“ herečky Zdeny Herfortové obsadil zbytek ústředního tria herci dosud známými zejména z jiných brněnských scén. V rolích starých kamarádů se tak sešli bývalí kolegové z Mahenova divadla Jaroslav Dufek a Ladislav Lakomý. V jejich podání se představení mění doslova v herecký koncert, výborně sehraný a bez rušících disharmonií. Umírněná dynamika pohybů (oba hlavní mužští aktéři převážnou část inscenace sedí) dává prostor hlavně slovu, tak jak tomu chce samotný typ komedie, a současně dobře koresponduje s věkem postav i herců.
Volba Jaroslava Dufka do role mrzoutského vdovce byla volbou nejen neobvyklou, ale, jak se ukázalo, i správnou. Dufek z charakteru své postavy dokáže vytěžit mnoho poloh, které se vzájemně překrývají a doplňují. Jednou je roztomile nesnesitelným starcem, který takřka s děckou umíněností dokáže dokola hovořit o holubech kálejících mu na okno a s náznakem stařecké senility z tohoto faktu obviňovat souseda Číňana, který ty „zatra“ ptáky krmí, podruhé s ironií zatíná pomyslné drápy do již tak frustrovaného syna Leonarda, kterému s důrazem, z něhož je patrná až radost, předhazuje jeho neperspektivní povolání prodavače vysavačů. Právě v dialozích s Leonardem se zúročuje Dufkova schopnost vyjádřit city, pocity, dění i povahu své postavy pouhým slovem. Repliky padají jedna za druhou, s téměř matematickou přesností reagují na repliky spoluhráče. Skrze intonaci vystupuje na povrch nesnesitelný charakter starého muže, který si snad i uvědomuje, že ubližuje, ale nemůže s tím nic dělat. Jinak to totiž neumí. Morousovitost Freda téměř opouští, když přichází přítel Walt na pravidelnou partii šachu. Dufek tuto situaci reflektuje opět naprosto přesně. Pookřeje, opustí „sedavou“ polohu, rozhýbe se a téměř jako mladík běží pro šachovnici. Že je hra pro jeho postavu jedinou milou činností, dokazuje takzvaně „z plna hrdla“ zazpívanou oblíbenou písní, která také tvoří jakýsi leitmotiv, zpívaný ještě několikrát v okamžicích uvolnění.
Nevrlý stařec však není jedinou polohou, kterou Dufek divákům ukazuje. V druhé části představení se totiž jeho postava na chvíli mění v milého, pozorného starého pána, což má na svědomí energická Rosalinda, která se, na rozdíl od svých předchůdkyň, nenechala vyštvat. Dufek tuto náhlou změnu přenesl na jeviště opět prostřednictvím „pouhého“ slova, intonačně přesného a dobře načasovaného. Z jeho projevu je patrná sice sotva znatelná, ale o to více záměrná stylizovanost, a to stylizovanost pramenící právě z proměny charakteru postavy. Fred totiž nikdy předtím milý nebyl, a i když prošel jistou změnou, navenek je jeho milé chování až přehnané, neboť z nedostatku zkušenosti nedokáže odhadnout správnou míru. Dufek pro tuto polohu zvolil záměrně zveličenou servilnost spojenou se zvýrazněním pohybu, které jej nutí pobíhat z místa na místo, hned prostírat stůl, hned běžet pro mléko. Vše zaštítil bodrou veselostí a celkovým výrazem „jako by to tak bylo odjakživa". Tento výraz mu vydrží až do okamžiku, kdy se „provalí“ Fredovy podvody. Pak je z něj rázem znovu nejen morousovitý, ale tentokrát i značně skleslý a životem unavený stařec. Pohyby se znovu utlumují, objevuje se nová, přemýšlivá poloha. Fred si začíná uvědomovat následky svých činů. Dufek znovu nechává propuknout původní charakter své postavy, ale kompenzuje jej jakousi zdrženlivostí, která je důsledkem kontrastu mezi uvedoměním si dopadu Fredova jednání a neschopností to veřejně přiznat. Krouží kolem přiznání, oddaluje jej, odbočuje od tématu, aby nakonec poprvé zcela upřímě a s otevřeným srdcem přiznal to, co jeho postavu trápí. Shrnuto – Jaroslav Dufek nezabředl ve své roli do hlubin uspávající jednotvárnosti, ale naopak dokázal objevit i ty nejjemnější charakterové nuance, a ty pak s přirozenou přesností převést na jeviště.
Pozadu nezůstal ani druhý bard brněnské scény - Ladislav Lakomý v roli Walta. Na rozdíl od hřmotného Dufka je jeho poloha umírněná, utišená, s úspornými gesty i mimikou. O to více zlověstněji pak působí v okamžiku, kdy vyčítá Fredovi jeho jednání. Akce je stejná, gesta taky, nemění se celkový tón. Jen zvláštní důraz na slova způsobuje jakési zasyčení, výčitku, nečekané ozvání se doposud tichého a nepatrného muže. A toto „ozvání se“ dokáže Lakomý ještě vystupňovat v závěrečných scénách, kdy už jsou Fredovy podvody odhaleny a Walt odchází, aby se vzápětí ruku v ruce s Rosalindou vrátil pro kávovar. Z Lakomého, stále při zachování původní polohy, čiší chlad, když žádá Rosalindu, aby mu ve Fredově bytě udělala cappuccino, a pod tímto chladem naopak sálají zbytky starého dlouholetého přátelství.
Hlavní herecké trio doplňuje Zdena Herfortová coby hospodyně Rosalinda Hundsheimerová. Herfortová už od počátku tvoří výrazný kontrast k oběma mužským protějškům. Přináší na jeviště energii, pohyb, akci. Na chvíli se nezastaví, téměř nepustí nikoho ke slovu, nenechá si nic líbit. Je typickou bodrou hospodyní, která se však dokáže utišit a dát průchod svému zklamání z Fredova jednání. Malou vadou na kráse jejího jinak dokonalého výkonu je o něco menší přirozenost, než je vlastní jejím mužským kolegům.
Pětici účinkujících pak završují Viktor Skála, jehož poloha je emotivně vyhraněná, neboť představuje nešťastného, ale milujícího Fredova syna Leonarda, a Hana Kováříková jako Fredova nová hospodyně, krátce se v inscenaci mihnuvší.
Herecké výkony, ať už samy o sobě, nebo ve vzácně sehraném spojení, jsou bezesporu nejkladnější a nejvýraznější stránkou celé insenace.
Skříň ničitelkou přátelství
Slovákova inscenace je na výpravu poměrně nenáročná, což je už dáno charakterem samotné komedie. Scénu vytvořil Městským divadlem již ověřený Jaroslav Milfajt, který tuto nenáročnost ohraničil třemi stěnami připomínajícími svou barvou nepovedenou hnědooranžovou batiku. V těchto stěnách jsou pak čtvery dveře, které (kromě těch vstupních ve stěně zadní) symbolicky naznačují velikost bytu, ve kterém je Fred doslova ztracený, a proto tráví čas v jediném pokoji. Scénu pak doplňují staré křeslo napravo a ve středu stojící stůl se dvěma židlemi, který je dokladem Fredovy proměny. Jako starý morous na něm rozestavuje šachovnici s figurkami, jako milý stařík šálky na kávu. Nejdůležitější součástí scény je ovšem skříň stojící u stěny nalevo. Právě ta se totiž stane důkazem Fredova šachového podvodu. Skříň by se dala nazvat záštitou přátelství Freda a Walta. Je v ní schována šachovnice s rozehranou partií, klíče má pouze Walt. Fred však pravidelně šachovnici vytahuje díky chybějící zadní části skříně, partii si cvičně přehrává a poté nad Waltem vítězí. Jediné odsunutí skříně tak zničí dlouholeté přátelství, které je však brzy znovu obnoveno. Nedílnou součástí scény jsou rovněž všude se válející odpadky, které mizí s Rosalindiným příchodem a objevují se znovu s jejím odchodem jako výraz Fredovy zpustlosti a rezignovanosti. Nejen odpadky, ale i Fredův kostým se mění v závislosti na jeho momentální situaci. Zatímco ostatní muži běžně nosí sako, Fred setrvává pouze ve vytahané košili, přes kterou má široké šle, za než se neustále (a často zlověstně) tahá. I on však sako vlivem Rosalindy obléká. Podobnou „kostýmovou“ změnu prodělává i Walt, původem Skot, který na scénu vstupuje v tradičním skotském kiltu. Setkání s Rosalindou z něj však učiní elegantně oblečeného starého pána. Kostýmy jsou z dílny Andrey Kučerové.
Slovo závěrem...
Inscenace Dobře rozehraná partie je výborným a neopomenutlným vkladem do repertoáru Městského divadla v Brně. Její jedinečnost spočívá zejména ve spojení skvělého textu s bravurními hereckými výkony, které udržují stejně kvalitní linii od počátku až do úplného konce.
Městské divadlo Brno, Stefan Vögel: Dobře rozehraná partie. Režie Stano Slovák, dramaturgie Klára Latzková, Jan Šotkovský, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová. Hudba Karel Cón. Premiéra 11. prosince 2010.