Během loňského roku na Moravě vznikly hned dvě inscenace kultovní Gogolovy satiry Revizor. Konkrétně v Národním divadle Brno pod režijním vedením Ivana Rajmonta a v Divadle Šumperk s režisérem Ondřejem Elbelem. Možnost porovnat je navzájem a zkusit vyvodit závěry o stavu moravské gogolovské intepretace se tak nabízela.

Ivan Rajmont je pravidelný host brněnského Národního. Jestli je to dobře, o tom lze na základě jeho zdejšího Revizora (v roce 1986 inscenoval tutéž hru v ústeckém Činoheráku) zapochybovat. Režijní složka totiž postrádá zaznamenatelnou nápaditost. Projevuje se to nejbolavěji na vedení většiny postav (všech vedlejších). Těm za prvé chybí řádnější typový výklad, pročež působí jako jednolitá masa pitvorných otrapů než jako přehlídka navzájem rozlišených karikatur. Projevují se navíc většinou spíše intuitivními škleby a kašpařinami než propracovanou satiričností. Nepříjemný efekt nastává u tradičního improvizátora pana Výtiska, jehož bezděčné glosy a narážky působí neukotveně a lacině. Nepřiléhají k situacím zkrátka proto, že situace nejsou dosti vykreslené, a není tedy k čemu přiléhat. Postavy jen většinou postávají či posedávají a staticky čekají na svoji repliku. Od Národního divadla bych čekal kumšt, který si víc poradí s aktivitou herců na scéně. Vymykají se jen dva výkony. Prvním je hejtman Zdeňka Dvořáka. Vypracovává svoji postavu po celou dobu chytře a v závěru ji tak může přirozeně pointovat do emocionálně silného obrazu podvodníka, který prohrál a který si plně uvědomuje poníženost své situace. Jediný z přítomných si je vědom, že dobře vyvážená tragikomedie má více jak jeden pól.

O druhé herecké výjimce můžu předem prozradit, že je tím nejzajímavějším z obou komentovaných inscenací. To, že Chlestakova netvoří člen pravidelného souboru, ale dramaturg divadla Martin Dohnal, se ukazuje být šťastným krokem. Jeho výkon je totiž odpoutaný od běžného rutinérství a hereckých stereotypů. Hýří na jevišti přirozenou energií a svým nasazením většinu zúčastněných profesionálů válcuje. Jeho Chlestakov je hyperaktivní extrovert, který do svého okolí neustále vybíjí přemíru živočišného napětí. Intonační a gestická mnohotvárnost Dohnalovy herecké postavy je až bizarní. Z Chlestakova se nestává bezděčný hrdina: prosťák odkrývající svojí naivitou prohnilost úřadů. Je to odporný lenoch, požitkář a stárnoucí chlípník, neváhající jednat s úředníčky ve spodcích, vystavujíc světu na odiv svůj povislý pupek. O to silnější je výsledná situace: všichni zúčastnění vidí, jaké je hovado, ale přijímají jeho zvrácenost jako normu vyšší společnosti.

S výkladem si o něco lépe ví rady Elbel v Šumperku. Pomáhá mu k tomu možná i výrazně menší jeviště, jehož intimita vyzývá herce k bohatší vzájemné interakci. Už samotnou úřednickou sebranku ale načrtává rozlišeněji. Každý má svůj vizuální styl (výborná výprava Kateřiny Bláhové) a zpočátku i charakterový. Například správce chudinského ústavu (Ondřej Brett), připomínající černým kostýmem a mrtvolnou zpomaleností jakéhosi funebráka je příslibem důslednějšího rozvíjení Gogolových vtipů. Navnadí také úvodní úřednická schůze, stylizovaná do zšeřelé atmosféry obezřetného špionážního filmu, což mile ironizuje počínání pánů potentátů.
 

Jenže Elbel naprosto selhává ve vedení herců. Kde se brněnský ansámbl spíše nudí, tam šumperský upadá do opačného extrému, ve kterém ale své role utápí stejně bezpečně. Je smutné, když se zdá, že neexistuje jiný komický typ než afektovaný neurotik. Jako by komedie neměla také svoji dynamiku a bylo třeba ji neustále tlačit do krajnosti. Potřeba ubrat o několik stupňů z úpornosti je citelná především u Tomáše Krejčího jako Chlestakova. V němé mezihře po prvním dějství se sice představí publiku jako navoněný sebevědomý švihák v bílém obleku s vysokým kloboukem a hůlčičkou. Jenže charakterizaci Krejčí brzy zničí tím, že většinu svých výstupů neodehraje, nýbrž odkřičí. Nevytváří živou postavu, poněvadž neustále upadá do jednolité přepálenosti a chybí mu v expresivitě jakákoliv míra. Pročež i zapomíná své hulvátsví herecky odůvodnit - v tom je také rozdíl mezi ním a Dohnalem. Jsou přitom okamžiky, ve kterých se ukazuje jeho talent. Příkladem je sváděcí etuda, při níž mu sekunduje Marja v podání Markéty Kalužíkové. Ta jako jediná je schopná po celou dobu precizně udržet svoji roli jako švihlou, ale jasně pojatou a vystavěnou karikaturu. Kalužíková také Krejčího stahuje z bezbřehého afektu k tvořivějšímu přístupu k postavě, na který mladý herec očividně má. Jeho jednání je díky ní alespoň na chvíli bohatší na vtipné vyhrávky a začíná se zdát, že Chlestakov o svém podfuku přemýšlí a snad si ho i vychutnává. Na chvíli.
 

Posledním hřebíčkem do divácké rakve je finiš Petra Komínka (hejtman), který se stejně jako výše zmíněný Dvořák snaží závěru dodat svým monologem tragickou polohu. Jenže stržen vlnou všeobecného přehrávání zesiluje svá gesta až do trapné křeče. Což je dojem odpovídající do velké míry celému představení.

Šumperk tedy svoji šanci trumfnout zdřevěnělé ND Brno bohužel nevyužil a revize moravských revizorů tak dopadá neslavně. Jako společný problém se jeví neochota domýšlet důsledně výstupy, vytvářet osobité komické postavy a hlavně hledat v projevu míru. Přípravu satirické komedie je podle všeho velmi snadné podcenit. Českému divadlu by prospělo vědomí, že i ona musí být přesná a promyšlená, nechce-li být nudná a trapná.

Komentáře k článku

Nový komentář