Dramaturgie Národního divadla správně cítí povinnost inscenovat takové texty, jež se dají považovat za reprezentativní příklady nové české dramatiky a jež navíc nahlodávají lehce muzeální pověst „zlaté kapličky“ střežící poklad národní tradice. Je přitom poněkud s podivem, že šlápnutí vedle, která k ohledávání nevyzkoušeného přirozeně patří, jsou v Národním častější, než by bylo zdrávo, ale tím se na této omezené ploše nebudeme zabývat. Není to potřeba už proto, že drama Doma do této kategorie rozhodně nepatří.
Samozřejmě můžeme přistupovat k inscenaci s jistou apriorní ostražitostí pramenící z faktu, že Františákova hra má specifické regionální rysy dané nejen tím, co je patrné na první pohled (konkrétní lokalizace, nářeční jazyk), ale i motivy přítomnými v hlubší rovině textu. Klíčové téma palčivého vědomí rodových kořenů a ambivalence mezi potřebou je zachovat a naopak se z nich vymanit je totiž bezpochyby silněji pociťováno na Františákově Valašsku i v dalších moravských regionech než v kosmopolitní Praze či dosídleném českém příhraničí. Univerzální kvality hry spolu s inteligentní režií Michala Dočekala však obavy z nepochopení spolehlivě rozbíjejí.
Zmiňme alespoň některé pozoruhodné momenty. Vyniká jimi například poměrně strohá scénografie, jíž materiálově dominuje světlé dřevo. Namísto valašské dřevěnice evokuje spíš katalog Ikey, což zdařile ukazuje na posun doby: materiál je týž jako od věků, ale v podobě, která nemá s tradicí pranic společného. Podobně symbolicky je možné chápat židli otce sestávající z mnoha dílů – jeho patriarchální autorita také není tak monolitická, jak bývalo zvykem. Ba ani kulisáci v mundúrech dřevařské firmy nešibují se scénou z technického samoúčelu; dobře tušíme, že prodej rodového lesa pilařům je jedním z průvodních jevů pádu rodinné sounáležitosti.
Vidíme-li, že také herci v čele s drolícím se otcem Aloise Švehlíka a rozpory rvaným Tondou Jana Hájka kreslí své postavy pevnými a věrohodnými tahy, můžeme s radostí konstatovat, že toto „valašské“ drama má sdělnost výrazně nadregionální.

Národní divadlo Praha, Martin Františák: Doma. Režie: Michal Dočekal, dramaturgie: Daria Ullrichová, scéna a kostýmy: Rebekka A. Ingimundardóttir, hudba: Michal Novinski, výtvarník osvětlení: Vinny Jones, video: Ania Harre. Premiéra 21. června 2007.

Zdroj fotografií Národní divadlo.

Komentáře k článku

Nový komentář