Prvním sobotním představením Malé inventury v Divadle Ponec byl BA_ZEN, absolventská inscenace posluchačky Klaunské scénické a filmové tvorby na brněnské JAMU Nely Kornetové, inscenace plná bodů i bolu.
Bezpohlavní člověk navštívil tři krát tři metry vybavené matrací, skleničkou na stoličce, bíle rozkvetlou orchidejí v květináči a funkčním vodovodním kohoutkem. Proud vody, více či méně škrcen, rytmizuje pobyt individua v uzavřeném „bazénu“ této domácnosti. Kapky se tříští o dno plechového lavoru či se nepříčetně řinou – spojeny v proud – z ústí kohoutku, aby urychlily plynutí času. Reprodukovaná hudba se ale příliš nemění, jako by stála, ztělesněný permanentní stres – bzučení větráku, bručení teplárny – podprahový zvuk, kterého se nikdy nezbavíte, zvuk, který zaleze do hlemýždě vašeho ucha natrvalo a po letech začne téci vaším krevním řečištěm.
Do malého prostoru bílých stěn vstupuje „ono“ – ztělesněné bosou ženou v pánských tmavých kalhotách a bílé košili, s vlasy a krkem schovanými v kukle. Jsou vidět uši a obličej, ale ženskost představitelky se vizuálně ztrácí. Nela Kornetová, jediná aktérka půlhodinového představení, se zříká své ženskosti i prostřednictvím držení těla, soustředěného až fanatického ovládání vlastních pohybů zhmotňuje bláznivost, neutěšenost prostoru, představuje situaci samu. Pocit kohokoliv z nás zavřeného mezi čtyřmi stěnami, zavřeného v sobě samém.
Podlaha sevřená dvěmi bílými stěnami se svažuje směrem k hledišti. Je dobře vidět – nemohoucnost, nervozitu, stres, depresi, i soustředěné spočívání na přítomných objektech, až dětsky pominutá hravost.
Jakoby cizí ruce, dva pavouci, osahávají hlavu těla. Vypít vzduch ze skleničky tak, aby držela pod nosem. Pozorovat skleničku kutálející se po šikmě podlahy. Zalít květinu, otočit kohoutkem. Rozepnout košili a marně se snažit vzlétnout – plácat křídly jako poraněný netopýr. Postavit se na hlavu a postavit si na hlavu stoličku. Soustředěně se pokusit vyskočit z okna, ale jen pokusit.
Ze stěny „vyběhne“ postupně osm plechových fialových berušek. Jsou na klíček, točí se dokola s jedinou tečkou na zádech, až do úplného konce. Možná to ani nejsou berušky, ty bývají červené.
Kolik bodů může mít bazén? „Bod, bod, bod“ slovy i prstem maluje kostičky na stěny svého pokoje. Lidský stín střídá projekce bodů, mnoha a mnoha bodů. Bazén se naplnil.
Dál už to nejde. Dýchat zhluboka – do papírového pytlíku, už zase. Vzít si prášek a žvýkat. Klid ve snu na matraci, ztratit se v něm, ztratit se ve stěně svého pokoje.
Představení BA_ZEN lze odečíst pouze jeden bod – za nesrozumitelnost promluv, především té, která hypnotizující nonverbální divadlo uvozovala na závěr. Divák, zvyklý upřednostňovat verbální komunikaci, propadá pocitu, že byl o něco ochuzen, o něco velmi podstatného. Nebyl, a kdyby v inscenaci padlo jediné slovo „bod“, inscenace by zůstala stejně sdílná. Zůstala by zpovědí nikoho pro kohokoliv, někoho pro nikoho, zpovědí naplněnou prázdnotou, povzdechem, bodem mezi body.
Nela Kornetová: BA_ZEN, Studio Marta. Koncept, choreografie, hraje: Nela Kornetová; námět: Bazén a Smrt Autora - básnické texty Martina Bernátka; výprava a kostýmy: Nela Kornetová a Iveta Ryšavá; light design: Martin Bitala; projekce a grafika: Jan Husták; tibetské mísy: Zdeňka Kotoučková či Tomáš Nováček; zvuk: Jan Škubal.