Součást programu Writers on the Move - text je převzat z italské verze, otištěné v časopise Krapp’s Last Post.

Diváci moderního divadla přivykli nezvykle dlouhým inscenacím, přesto je ale vzácností strávit více než sedm hodin sledováním představení tak náročného a intenzivního. Mistrovský opus Tonyho Kushnera Andělé v Americe postihuje ve svých dvou částech, osmi dějstvích a nesčetných scénách celé lidstvo, „vtělené” do osmi hlavních postav. Divadelní podobu takového díla je prakticky nemožné recenzovat: nestojíme před normální inscenací, ale impozantní epopejí.

Příběh je rozdělen na dvě části (Milénium se blíží a Perestrojka) a je mimořádně komplikovaný, nabitý odkazy i prchavými metaforami. Kushner rafinovaně pracuje s alegorií: každá z postav představuje zároveň osobu a také určitou ideu (například Cohn je ztělesněním moci), obě polohy se však dostávají do takové blízkosti, že je téměř nemožné odlišit „označující” a „označované”.

1986. Třicetiletý homosexuál Prior Walter zjišťuje, že je nakažen AIDS; jeho přítel, nejistý a neurotický Louis Ironson se s Priorovým onemocněním nedokáže vyrovnat a rozchází se s ním. Seznámí se se studentem práv Joe Pittem, mormonem, který tají svou homosexualitu, jemuž se právě rozpadá manželství s psychicky nepříliš vyrovnanou Harper. Joe pracuje pro Roye Cohna – odpudivou postavu, napsanou podle vzoru skutečné historické osoby - dalšího skrytého gaye, ale především právníka. Cohn je pronásledován duchem Ethel Rosenbergové (komunistky a ruské špiónky, která byla v období mccarthismu popravena v procesu, na kterém se Cohn podílel). Také Cohn je nakažen AIDS, svou diagnózu ale tají a předstírá, že onemocněl rakovinou jater. Osobou, která komplikovanou situaci nakonec rozmotá, se ukáže být nemocniční ošetřovatel, černý ex-transvestita Belize, jenž dá Cohnovi „rozhřešení” a přiměje Louise k odpovědnosti. Děj se přitom zcela volně pohybuje v čase i v prostoru, přechází z reality k halucinacím a objevují se dokonce i přízraky: Prior se setká s andělem a stane se svého druhu prorokem. To ostatně velmi dobře odpovídá podtitulu hry „Gay fantazie na národní témata”.

Kushnerova hra, nositelka Pulitzerovy ceny za divadelní hru a Tony Award za rok 1992, může být nahlédnuta z celé řady různých úhlů. Třeba jako poetická „černá kniha”, v níž se objevují jména a příjmení zakladatelů Republikánské strany, kterou autor považuje za symbol západního konzervatismu. Takto chápaná „americkost” se v celé hře šíří jako nebezpečný virus, který zasahuje smysl pro spravedlnost, svobodu nebo pocit sounáležitosti s občanskou společností. A to ve jménu neuvěřitelné chamtivosti, která vede k pošlapání všech zásad. Druhou stranou mince je revoluční myšlenka, že homosexuální komunita stojí tváří v tvář AIDS coby jakémusi moru či biblické ráně. Toto zásadní téma Kushner zpracoval s velkou dávkou ironie a navíc jako metaforu, která má své oprávnění ve smyslu nejen poetickém, ale také historickém. Text, v němž je zřetelně cítit Kushnerovo židovství a jeho morální otisk, přitom dokáže všechna početná témata spojit do jediného celku díky vizionářské ironii a skvělým dialogům, které nikdy neztrácejí rytmus.

Členové milánské divadelní společnosti Elfo/Teatridithalia (založili ji v roce 1973 Gabriele Salvatores, Ferdinando Bruni, Elio De Capitani, Cristina Crippa, Luca Toracca, Ida Marinelli a Thalia Istikopoulou) začali na první italské inscenaci Andělů v Americe pracovat už v roce 1996. Kvůli problémům s autorskými právy se však celý projekt posunul až do roku 2003. Relativně omezený rozpočet finančně nesmírně náročné inscenace i technická omezení (zkoušelo se v jiné budově, než ve které se hraje) přivedly oba režiséry a scénografa na nápad používat videoprojekce. Všechny zběsilé změny prostředí jsou naznačeny pouze jednoduchou, ale výmluvnou projekcí na bílé stěny, které obklopují jeviště, a také titulkem (například „Cohnova kancelář”, „Central Park, noc” nebo dokonce „Harperova mysl”). Nic víc. Vše ostatní mají v rukou výteční herci. Samotný Kushner připisuje každému z herců více postav (často obojího pohlaví) a vyžaduje, aby všechny vizuální efekty působily reálně. Je to typicky alžbětinský přístup k divadlu a Teatro dell’Elfo jej využívalo i ve svých předcházejících inscenacích.

De Capitani a Bruni dokáží v inscenaci zásluhou skvělých hereckých výkonů (ve smyslu individuálním i kolektivním) podat Kushnerovu hru jako skutečnou alegorií moderní společnosti. De Capitani k tomu dodává, že je vzrušující inscenovat v současné Itálii hru, jejíž děj se odehrává v Americe poloviny osmdesátých let. Témata, která se dotýkají samotného vývoje demokracie, lidských práv a svobody myšlení jsou stále živá, a v neutěšené kulturní situaci, v jaké se Itálie v posledních třech letech nachází, mohou poskytnout cenné varování.

Komentáře k článku

Nový komentář