V rámci projektu Utajený var brněnského HaDivadla měla na začátku ledna premiéru autorská inscenace Martiny Krátké Rape me!. HaDivadlo projektem Utajený var, který byl vyhlášen v březnu loňského roku, naplňuje dramaturgický plán sezóny 2010/2011, jež se soustředí především na autorskou tvorbu (např. inscenace Huckleberry Finn dvojice Ján Mikuš/Jana Hanzelová podle knihy Marka Twaina), současnou domácí i zahraniční dramatiku (např. ve světové premiéře uvedení hry Viliama Klimáčka Jsem Kraftwerk!) a prozkoumávání tvaroslovných možností současného divadla.
 

Inscenace Rape me! je uváděna ve studiu HaDivadla. Tento komorní prostor inscenaci vyhovuje, jelikož téma znásilnění nepůsobí tolik jako divadelně estetický zážitek, ale naopak je inscenaci vlastní spíše výrazná výpovědní hodnota. Samotný název inscenace upozorňuje potenciálního diváka (či potenciální oběť?), o čem že se to vlastně bude hrát. Název je „opřen“ o kultovní píseň Kurta Cobaina „Rape me“, tedy v překladu „znásilni mě/zprzni mě“, která v inscenaci samozřejmě také zazní.
 

Koláž poskládaná z receptů na bábovku, groteskních tragikomických scén týkajících se samotného znásilnění a vyrovnávání se s ním, programu České televize Sama doma a na závěr jmenovaných českých obětí znásilnění rozhodně není neverbálním představením, jak je avizováno v programu k inscenaci a na plakátech. Tuto koláž drží pohromadě rady, jak se vyhnout znásilnění, určené primárně ženám. Smyslem tohoto konceptu je donutit potenciální oběti znásilnění, aby toto nebezpečí nebraly na lehkou váhu. Váhu? S vahou samozřejmě souvisí i gramáž ingrediencí na připravovanou bábovku z pořadu Sama doma. Pečení bábovky a bábovka jako taková je ze začátku inscenace vnímána pozitivně jako něco radostného, představuje model spokojeného a fungujícího soužití páru. V průběhu Rape me! se však bábovka stane zástupným znakem křehké ženy, považované mužem za jakousi věc, „chuťovku“ či spotřební zboží. Postava Ona (Sára Venclovská) na sebe v závěru představení napatlá veškeré ingredience (vejce, mouku, kakao, mléko atd.) a odchází po schodech Studia do ven ulice. Takže ještě jednou řečeno se Sárou Venclovskou „Co tak všichni čumíte?“.

V kolážovitých útržcích děje máme možnost vysledovat jednolitý příběh „jedné ženy z mnoha“, která byla fajn, ale možná trochu lehkomyslná, jelikož veškeré rady, které zazní ještě před samotným jevištním znásilněním, nerespektovala. Tady jsem tak trochu znejistěla a začala přemýšlet nad problémem podstaty sdělení inscenace Rape me!. Jelikož je inscenace založena na autorské výpovědi o tématu znásilnění, narážela jsem občas na jistou nesrozumitelnost v režijní koncepci a bála se toho, zdali mi náhodou nechce Martina Krátká sdělit, že za znásilnění si někdy mohou ženy samy. Sám název Rape me! zní dost vyzývavě a nerespektování všech rad postavou Ona vedlo nakonec v inscenaci k uskutečnění tohoto trestného činu. Pokud by to tak ale bylo, inscenace by pak naprosto ztratila smysl, protože veškeré lékařské a odborné příručky mají za to (např. Bílý kruh bezpečí atd.), že oběť trestného činu nikdy není vinnou, což je i můj názor. Tento moment mi tedy v rámci celé inscenace připadá velmi diskutabilní.

S čím inscenace jak se říká „stojí a padá“, to je výkon hlavní představitelky Sáry Venclovské, která velmi přesvědčivě dokázala přecházet z psychologického herectví do groteskních situací. V paměti mi utkvěla scéna, kdy si Ona zpívá po cestě domů z diskotéky uklidňující, i když v podstatě „genderově“ příznačnou sloku z písně „Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě“. Zpěv je doprovázen i typickým tanečkem, který si všichni vybavíme z první třídy a besídek na základní škole. V této scéně je obsaženo ujišťování, sebejistota, ale strach, samotný akt, chvíle po aktu, lítost, zlost a nenávist. Tohle vše přechází v rozehrávání traumatického šoku, jeho léčení, snahu se znovusblížením se svým partnerem atd., které vrcholí v groteskních scénách a konečném „popatlání se“.
 

Za režijně zdařilé považuji především rozehrávní absurdních situací, kdy např. lékaře hraje stejný herec, který Ji znásilnil (Miroslav Kumhala), což vyvolává pocit, že postavě Ona muži najednou splývají. Nebo scéna ďábelské grotesky, kdy je nám znásilnění představováno s varietními a expresivními rysy.
 

Domnívám se, že k inscenaci Rape me! je potřeba přistoupit jako ke snaze o osobní a osobitou výpověď. Při hlubším zamyšlení se zdá, že všechny ty vlastně pěkné a zdařilé nápady, jak podstatu sdělení vyjádřit jinak a alternativně, možná této inscenaci spíše škodí. Znásilnění je dost silné téma samo o sobě a nadstavby pak vyvolávají spíše výše uvedené otázky, nežli uvědomění si problému v celém jeho důsledku. Přese všechny výhrady má inscenace dnes a tady svůj význam a má na diváky až apelativní rozměr. Za smutné konstatování na závěr považuji fakt, že ze všech studií o znásilnění vyplývá, že často k těmto trestným činům dojde jen proto, že oběť byla „pouze“ tzv. „ve špatný čas, na špatném místě“. Takže jak tomu zabránit?

Komentáře k článku

Nový komentář