Součást programu Writers on the Move - text je psán pro Rozrazil Online.

Na přelomu roku vzbudil v evropském tisku poprask nový maďarský mediální zákon; řada novin a časopisů se však v téže době zabývala také otázkou umělecké svobody. Problém souvisel s ředitelem budapešťského Národního divadla Róbertem Alföldim, jehož odstoupení vytrvale požadovaly některé maďarské parlamentní strany. Alföldi sice stále zůstává ve své pozici, ale je jeho ředitelské křeslo pevné? A co se za celým příběhem vlastně skrývá – byla nebo stále je v sázce umělecká svoboda?
 

Róbert Alföldi je ředitelem Národního divadla od roku 2008 a jeho smlouva vyprší roku 2013. Dříve byl uměleckým šéfem menšího divadla Bárka a režíroval řadu inscenací v Maďarsku, na Slovensku, v Chorvatsku nebo ve Spojených státech; jeho inscenace jsou často zvány na mezinárodní festivaly. (Od 2. dubna bude moci vidět jeho nastudování Rigoletta plzeňské publikum v Divadle J. K. Tyla). Alföldi měl a má na maďarské divadelní scéně výjimečné postavení: není pouze jedním z nejlepších domácích režisérů, ale je zároveň celebritou a kultivovanou televizní hvězdou.
 

Navzdory tomu vyvolalo jeho jmenování ředitelem Národního divadla (za minulé, socialistické vlády) poprask; konzervativní část spektra se obávala poškození důstojného obrazu národa, hrdosti a morálky. Podle těchto názorů je Alföldi na vedení Národního divadla příliš progresivní. Tyto hlasy zesílily, když se po volbách v dubnu 2010 dostal do Parlamentu pravicově extrémistický JOBBIK. Ten totiž vytrvale požaduje Alföldiho odchod s odůvodněním, že jeho inscenace jsou vlastizrádné, rouhačské, amorální, perverzní a obscénní. Členové strany se dokonce ve svých parlamentních interpelacích vžívají do role divadelních kritiků. Mezi skutečnou divadelní kritikou a politiky je ovšem jeden podstatný rozdíl: ti první opravdu do divadla chodí, zatímco ve druhém případě se hodnocení opírá o mlhavé dojmy. Z řady rozhovorů totiž jasně vyplývá, že žádný ze členů JOBBIKU nikdy brány Národního divadla nepřekročil. Obvinění byla navzdory tomu překvapivě konkrétní: v Národním divadle nemají místo inscenace, v nichž dědeček znásilňuje nezletilou dívku nebo scéna, ve které maďarští vojáci masturbují na vlajku Velkého Maďarska (tedy země ve stavu před rokem 1920). Pravidelní návštěvníci divadla přitom nevycházejí z údivu, o jakých hrách nebo scénách je tu vlastně řeč.
 

Skandál se dále rozrostl, když vyšlo najevo, že Alföldi souhlasil, aby si Rumunský kulturní institut pronajal budovu divadla pro vzpomínkovou oslavu rumunského „národního dne“. S ním se totiž v Maďarsku spojují zcela jiné konotace – připomíná milióny Maďarů, kteří zůstali v odtržené Transylvánii. Konzervativci mluvili o zradě, Alföldi o usmíření; nakonec však dohodu vypověděl a omluvil se za urážku národního cítění. Navzdory tomu JOBBIK nepřestává svolávat demonstrace před Národním divadlem (na těch prvních si ovšem jeho příznivci pletli budovy, takže místo Národního divadla protestovali před Palácem umění) a nepřestávají Alföldiho označovat za „perverzního zmetka“.
 

Útoky jediné strany, sice parlamentní, ale nepříliš významné, by samy o sobě nepředstavovaly tak velký problém, pokud by se vládní strana Fidesz-MPP za Alföldiho otevřeně postavila (nebo to naopak odmítla). Prohlášení jejích poslanců však zůstávají mlhavá, takže si lze celkový obrázek skládat pouze ze zákulisních drbů a náznaků, vyřčených v nejrůznějších rozhovorech. Je například známo, že jeden z renomovaných maďarských divadelních ředitelů byl neoficiálně dotázán, zda by měl zájem o Alföldiho křeslo (odpověděl kladně). Ví se také, že Alföldi byl naopak dotázán, zda by neměl zájem o vedení jiného divadla místo Národního (odpověděl záporně). Všichni tedy čekají, co se stane. Na konci této sezóny, v průběhu příští sezóny nebo kdykoli před vypršením šéfovské smlouvy.
 

Z právního hlediska neudělal Alföldi nic, co by opravňovalo jeho odvolání. Naopak, během jeho dvouletého šéfování vzrostl jak počet návštěvníků, tak předplatitelů. V roce 2009 bylo navíc Národní divadlo poprvé ziskové. Alföldi kromě toho obdržel cenu Sdružení maďarských divadelních kritiků za oživení Národního divadla. Hostují zde divadelní skupiny z Transylvánie a každý víkend se sjíždějí autobusy se studenty a dětmi z venkova, aby mládež mohla vidět inscenace her maďarské i světové klasiky. Ze zcela praktického pohledu tedy Národní divadlo vykonává všechny funkce, které jsou od něj očekávány.
 

Proč je tedy Alföldiho pozice zpochybňována? Námitky do značné míry vyrůstají z konzervativní estetiky s kořeny v 19. století. Podle těchto představ by měl režisér „sloužit“ záměrům autora hry, zvláště pokud se jedná o maďarskou klasiku. Znamená to mrtvolné divadlo v brookovském smyslu slova? Herci oblečení v tradičních kostýmech a zabývající se problémy minulého století, nikoli těmi současnými? Za pozornost stojí i to, že Alföldiho umírnění kritici vždy dodávají, že má naprostou svobodu dělat cokoli uzná za vhodné a šířit své názory v jakémkoli divadle – jen ne v Národním. Má to znamenat uměleckou volnost a svobodu interpretace všude s výjimkou Národního divadla? Je naše maďarská národní identita cosi, co nesmí být problematizováno, protože všechny základní body byly dány již před desítkami a stovkami let?

Andrea Rádai (autorka je budapešťská divadelní kritička)
 

Komentáře k článku

Nový komentář