Staří klauni
„Ten chám se nesmál (…) stál němý a nehybný. Složil zbraně, vzdal se,“ říká klasik. Černobílý svět starých harcovníků, kteří bez sebe trpěli, ale spolu již, kvůli ješitnosti či sentimentalitě, nedokázali navázat na prožité radosti, představila brněnská inscenace Jana Mikuláška. Její jevištní podoba by bez úžasné dramaturgické práce Dory Viceníkové zřejmě nedosáhla tak výrazných kvalit, k nimž přispívá mimo jiné Mikuláškova hudba a scéna Svatopluka Sládečka. Základem dramaturgické předlohy inscenace byl třísvazkový projekt nedávno publikované korespondence V+W, uložené v americkém Bostonu, který shrnuje komunikaci mezi umělci, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily. Moralistus Asocialus Werichus a Sisyfos Wachsmanos a oceán odloučení mezi nimi.
 

V černobílém světě …
Krémová scéna (Svatopluk Sládeček, architekt, vedoucí ateliéru New Work) v prvorepublikové reminiscenci je vertikálně členěna třemi kulovitými lustry, v pravé části pak ční horizontálně do prostoru stejný útvar. V levém sektoru scény je ke zdi přitisknut stůl a židle – prostor je deformován oproti logice jeho běžného uspořádání, v zadní části scény stůl „stojí“ (rozuměj „visí“) vzhůru nohama, stejně jako židle. Nápaditá funkčnost scény je režijně využita ve Voskovcově přirovnání života k podivnému bytu, z něhož se nemůžeme vystěhovat – když otevře dveře v pravé části scény, zároveň se do jeviště otevírají dveře stropní. Scéna je v určitém momentu traktována velkými tmavými modely písmen „V“ a „W“, přičemž „V“ je položeno v zadní části scény horizontálně. Do melancholického zpěvu flašinetu tančí bezstarostní zanni, jakási slečna zabydluje pokoj černobílými slunečnicemi. Po intru následuje několik gagů, založených na principu „teď tu je a teď už ne“ – s každým roztažením opony mizí určitý prvek obrazu, který měl divák možnost zhlédnout před jejím zatažením, ať jde o míčky v rukou žongléra, slečnu, či druhého zanni (tradice vystupování před oponou pramení u V+W v premiéře Vest Pocket Revue, kdy se „poroučely kulisy“ a klauni byli vystrčeni před oponu …).
 

… je třeba srandy.
Do opukově světlého prostoru je promítnut dobře čitelný text jednoho z Voskovcových dopisů Werichovi (tato projekce připomíná Mikuláškovu práci v 1984 a podobné prvky se objevily i v Hedě Gablerové). Jiří Vyorálek odříkává text dopisu, přičemž postupuje po scéně tak, aby se jím vyřčená slova zároveň vizualizovala na jeho bílém triku (vstupuje do paprsku projektoru). Voskovec text přednáší s podivným anglickým akcentem a sní přitom o hvězdě Rity Haworthové. Objevují se kabaretní a klaunské gagy (Voskovec přeříkává text dopisu s lahví na hlavě apod.) či žebrání – snad v odkazu na krizi třicátých let a snad i na první republiku, jejíž hospodářská politika je naprosto mylně vnímána jako nejúspěšnější makroekonomický koncept na našem území. Díky tehdejšímu ministru financí Karlu Englišovi však čekal Československo mnohem pravděpodobněji státní bankrot (v roce 1935 přesahoval státní dluh dvě třetiny HDP), než trvající rozkvět. Do korespondence mezi klauny se zapojila i Werichova žena, Zdenka, která poválečné působení svého muže na scéně komentovala slovy „Jan je národním rabínem“, načež se Vyorálek roztancoval s rybou na hlavě do tónů šalmaje.
 

Ten chám se nesmál…
V inscenaci byla místa (např. když Voskovec hovoří o nemocné ženě), která se hrozila propadnout do patetického rovu klišé, díky hereckým výkonům protagonistů se této variantě nicméně ubránila (zahrát pominutí smyslů způsobené bolestí ze ztráty blízké bytosti je vždy na hraně patosu), jindy pomyslná ruka režiséra zrealizovala na scéně vynikající nápad třeba v podobě mechanizovaného a donekonečna opakovaného smíchu klauna-hračky, který je mimicky doprovázen Voskovcem, rovněž předstírajícím smích). Opakují se scény plné melancholie, vzpomínání, v němž klauni toužebně přičichávají k ploše zrcadla v herecké šatně (nebo jde snad o aluzi na aplikaci drog a tím narážku na jinde zmiňovaného Haase?). „Všude radost, výdělek, hýření (…). Tady bídoucí bída, k dovršení hrůzy zakuklená v cáry šaška,“ praví klasik, a Voskovec na jevišti se na výrok „Život herecký je strašný“ začne uklánět, uklánět a uklánět, doprovázeje se slovy: „Nebudu to dělat, nebudu to dělat, nebudu to dělat …“

L'Age d'Or
Werich (Jiří Vyorálek, j.h.) prezentuje části Voskovcova (Václav Vašák) dopisu, který komentuje Voskovcovo působení ve filmových westernech. Voskovec na židli předvádí jízdu na koni, z jehož imaginárního sedla sesedá se slovy „Jsem uřícen, bolí mne řiť,“ přičemž po „sesednutí“ odhaluje na sedadle židle kaktus. V duchu kovbojek se nese také Voskovcova kreace s fénem, s nímž coby s pistolí řádí na jevišti, načež jej Werich utne ironickým komentářem: „Stop! Přestřelka počtvrté!“ Buřinka, která je po celé představení přítomná na scéně, maně připomíná Pitínského Pařeniště, v němž se objevuje jednak stejný motiv, a zároveň stejné duo klaunů. Obě metafory byly snad postaveny na připomínce „zlatého“ věku swingujících třicátých let.

Klaun, do jehož stánku již nepamětlivý svět nechce chodit…
Děravým dnem krabice, do níž Voskovec skládá všechny věci zesnulé družky (Anne Gerlette, zem. 1958), vypadnou vzpomínky v jediné vteřině, ve které chtěl Voskovec na vše zapomenout, jedním přetažením lepicí pásky přes karton. Zdenka Housková (Gabriela Mikulková, j.h.) trpělivě leští velké písmeno „W“, zatímco Werich žehrá na ženu a křehké pokolení vůbec a prokládá tyto nářky moralistními moudry. Toto opakování hesel typu „Kdyby lidi měli paměť … mohli by dál dělat to, co dělají?“, spolu s otřepaným výrokem (asi na úrovni známého „Pravda a láska …“) „Když už člověk je, tak má koukat, aby byl …“ je prokládáno Werichovými promluvami a Zdenčinými reakcemi (a stížnostmi) na Wericha, v jejichž konfrontaci Werich působí jako asociální moralista. Voskovec je naproti tomu jako hrdý Job či neúnavný Sisyfos představen coby pravý mučedník, což ostře vystupuje například v momentě, kdy s parodujícím fňukajícím hlasem „tlačí“ zády oponu (roztahuje ji a k tomu vede monolog o káře, kterou je třeba tlačit dál …).
 

…pustí všechno z hlavy, strasti nechá strastmi
Werich se postupně propadá sám do sebe, cyklí se v sebelítosti – zajímavý efekt nastává, když, leže na zádech, hovoří o svém břiše, zdravotních potížích, a zároveň zajíždí do otevřených dveří jakoby na pojízdném katafalku. Voskovec hledá nové lásky (poslední z nich byla Christine McKeown), při zamilovaném křiku mu „vylétají“ růže z úst (Vašák stojí z profilu u otevřených dveří, zpoza kterých jsou růže vystrkovány v úrovni jeho otevřených úst). Za povšimnutí stojí scéna, svou povahou filmová, kdy je hlavní stůl natočen deskou k hledišti, židle jsou převráceny sedadly ve stejném směru a Werich se Zdenkou se na ně „posadí“ (v podstatě leží v embryonální poloze na pódiu, hlavou k divákovi), přičemž Voskovec na ně hledí ze třetí strany, v zásadě se shýbá nad deskou stolu. Za zvuků letounů, kdy ještě před pár minutami Werich vychvaloval Pražské jaro, odnášejí protagonisté slunečnice, které by tanky Varšavské smlouvy stejně zdevastovaly. Zdenka v jednom z dopisů cituje jakéhosi starého rabína: „Všechno je jinak.“ Nelze nevzpomenout na starého vůdce sekty assassínů Hassana i Sabbaha a jeho variaci hesla „Nic není pravda, vše je dovoleno.“ Ale ani nihilismus není východiskem z problematického vztahu.

„Má úcta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku?“
Werichovo hluchnutí ke konci života bylo zpřítomněno hlasem ze záznamu, do něhož Vyorálek pouze otevíral ústa. Werichova dcera (Jana Werichová, vystupovala pod pseudonymem Jana Hálová, Gabriela Mikulková, j.h.) se objeví na scéně jako baletka. Poněkud patetický závěr, kdy jsou divákovi poslední (psané) věty klaunů prezentovány na digitální tabuli, po níž přejíždějí jako oznámení na nádražních návěstích, je poněkud nadbytečný. Zdlouhavé věty mohly být klidně kráceny, vše důležité bylo již stejně řečeno. Důmyslná práce s textem a jeho výběrem ve spojení s dokonalou rytmikou všech inscenačních prvků přesto zůstává hlavním kladem velice dynamické inscenace o přátelích, o kterých za socialismu vycházely učebnice, aniž by v nich byla uvedena jejich jména. „Máucta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku…,“ žertoval kdysi doma u Voskovců Werich. A u nás doma se zase říkávalo „Sranda musí bejt, i kdyby na pivo nebylo, a Frantu věšeli …“

Komentáře k článku

Nový komentář