Slovácké divadlo v Uherském Hradišti se těší nablýskané pověsti, stvrzené tu a tam některou divadelní cenou (nejnověji pro Květu Fialovou, která dostala Thálii za hlavní roli v Haroldovi a Maude). Na důslednou pozornost divadelních kritiků, kteří neradi vytahují paty z domovských metropolí, to ale nestačí. Proto se v Hradišti rozhodli zavést interní přehlídku repertoáru určenou právě pro kritiky, teatrology a studenty divadlu blízkých oborů. Třídení nultý ročník zahájila na malé scéně současná francouzská komedie Bůh masakru.

Francouzská spisovatelka Yasmina Reza má talent odpozorovávat dění kolem sebe. Díky tomu je její konverzační hříčka „Bůh masakru“ vtipným dokumentem bezmoci nad vzájemnou nesnášenlivostí. Situace á la Kdo se bojí Virginie Woolfové svádí dohromady dva manželské páry, které se snaží společně vyřešit rvačku svých dětí. Brzy se ale všichni – poháněni svou přebujelou malicherností – po neúspěšném pokusu o domluvu pouští do nezřízené agresivní hádky. Dobře napsaná hra nabízí především svižné dialogy a velký prostor pro srandu. Ve Slováckém divadle tuto přímočarost ctí.

Režisér Igor Stránský nechal zasadit děj do kulis připomínajících akvárium. Obývák v domě Houilléových má dvojité skleněné stěny, mezi nimiž jsou sevřeny vysoké pokojové rostliny. Z hradišťské malé scény se tak trochu stává lidská zoo, jejíž návštěvníci se shlukli při hlavní šou: krmení homo sapiens sousty averze. Scénografické řešení je tedy vcelku přiléhavé. Důležitější jsou ale samotné exponáty. Kusy jsou to solidní; každý trefně vykresluje svůj jasně vymezený charakterový typ. Obzvláště Irena Vacková (Veronika Houilléová) podává až nepříjemně přesnou studii rádoby distingované „maminy“, která se hrou na asertivní komunikaci snaží získat možnost manipulovat ostatními. Vacková nasazuje Veronice masku věcnosti, se kterou se tato postava snaží (marně samozřejmě) udržet si nenápadně nadvládu nad situací. Výrazný je také Kamil Pulec jako arogantní ležérní právník Alan Reille: přezíravý, lhostejný, šetřící empatií, nikoli však jízlivými úšklebky. Přestože podobně dobře čitelní jsou všichni zúčastnění, žádný z výkonů se nestává vyloženě silným. Nakročeno k tomu má Josef Kubáník coby Michal Houillé, a to tím, co je pro Boha masakru hlavní: humorem. Za prvé tvoří nejsměšnější karikaturu (od začátku se šklebí a staví Michala jako nepříliš šikovného mimoně, připomínajícího krapet Pavla Lišku), aniž by ovšem upadnul do křeče. Za druhé má jako jediný patřičný cit pro vtip, jeho načasování i tělesné rozehrání. Většinu šťavnatých replik podává s patřičnou grácií, čímž své kolegy poněkud „přehrává“. Ti totiž většinou spíše čekají, až jim text sám přinese na jazyk nějaký fór (nebo alespoň zvracecí etudu pro nejméně výraznou postavu naivní paničky Anety Reilleové v podání Moniky Horké), zatímco by bylo třeba mu po Kubáníkově vzoru trochu vyjít vstříc. Herci si s jednotlivými situacemi zkrátka moc nehrají. Proto i trefných hereckých postřehů k charakterizaci postav, kterých by se do Reziny frašky vešla kupa, je málo, a v představení se tak množí relativně hluchá místa. Vzorem by přitom mohla být přinejmenším scéna, kdy Michal přináší rum a jednoduchá rekvizita, jakou je lahev a pár sklenek, dává ihned hercům podnět k nápaditějšímu rozhýbání se. Stránský také inscenaci rytmizuje dílčími „stmívačkami“, při kterých bouřlivé dění umlká a jeviště se na několik momentů halí do melancholického odpočinku. Podobných podnětů a nadstaveb by ale bylo třeba více.

Za omezenou vnitřní členitost inscenace může možná její přemístění na malou scénu, kam původně nebyla určena a pro kterou také nesedí zvolený výrazový rejstřík. Herecká jemnokresba, vhodná pro kontaktní jeviště, se nekoná a pracuje se s hrubějšími polohami. Vztek, zlost, spiklenectví, opilecké výlevy, vše se podává s přehnaným důrazem. Podobně přehnaně působí i některé deformace v karikaturách, kvůli nimž postavy sklouzávají místy až k absurditě: některá extempore šklebivého Kubáníka či příliš náhlé změny nálad můžou být příkladem. Stylově si ale absurdní fraška s jinak ostrým, vypjatým, ale vlastně realistickým sitcomem příliš nesedí (musel by ten posun být celkový, pak by to mohlo být zajímavé) a představení se po žánrové stránce trochu rozkližuje. Přehnaně expresivní polohy škodí i hercům. Vacková je dobrá v charakterizaci a věcném budování situací; když se ve vzteku či opilosti urve ze řetězu, je nedůvěryhodná. Nevydrží „ukřičet“ celou repliku: vnitřní napětí jejího hlasu klesá a větu „doráží“ již jen ze setrvačnosti. Hlavní kámen úrazu přichází ve chvíli, kdy nechá režisér postavy se opít. Obě ženy pak tráví většinu času úmorným opileckým smíchem, který není nikterak vtipný a výrazně dusí atmosféru. Z alkoholového oparu se také horko těžko vydobývají originální nápady, jejichž nedostatek jsem zmínil výše. Je též na zváženou, jestli se vážnost celé situace příliš neshazuje. Přes komediální charakter hry zůstává pozadí příběhu totiž dosti hořké: napětí vzniklé situace se vyšponuje do zoufalé míry, kvůli které se rozkrývá bizarně disfunkční osobní život všech postav. V Uherském Hradišti se ale nezdá, že by si zúčastnění sáhli až na dno a odhalili, jak snadno coby lidé v každodenním životě selhávají/selháváme. Dojem z dění odpovídá spíše nepovedenému alkoholovému dýchánku, který se může při vší vyhrocenosti opakovat kdykoli, protože to podstatné se odehrává někde jinde. Velmi podobnými slovy by se dala shrnout sama inscenace, která sice není špatná, ale patřičné osobitosti nenabývá. K tomu, aby se vymkla z průměru a stala se jednoznačně něčím víc než zaměnitelným spotřebním zbožím, jí chybí větší důslednost. Stačilo by přitom dopilovat alespoň jednu z rovin, ať už humornou či vážnou.

Komentáře k článku

Nový komentář