Kdosi řekl, že „dva je tisíckrát jedna.“ Autorské představení 2 + 1 navazuje na cyklus improvizačních večerů Jiří Kniha už zase hledá partnera, ve kterém herci Divadla Husa na provázku soutěžili v improvizačních scénkách, v nichž u diváků zvítězil Michal Dalecký. V hereckém partnerství s Jiřím Knihou, v jehož základní režii se večer odehrával, předvedli půvabné a invenční výstupy.

Dvojice připomněla improvizační praxi Služebníků lorda Alfréda, která se však od Knihových a Daleckého praktik v mnohém liší (stejně jako se odlišují jejich improvizační metody navzájem).

Začátek a konec večera probíhá podle připravených scének, jednotlivé výstupy jsou však improvizované na základě nápadů diváků, které si Dalecký s Knihou přebírali z publika na papírcích. Scénky jsou odděleny Daleckého živými výstupy s písní „2 + 1“ (Dalecký). Dva mladíci sedí na gauči a probírají možný příchod vyvolené jednoho z nich. V různých obměnách zazní specifický zvuk (smyčky připravil Dalecký), který odkazuje ke způsobu dopravy děvčete, načež dvojice vždy vyrazí mezi publikum a vybírá vzkazy. To doprovází chůzí na tenkém ledě, kdy různé diváky označují za „Ukrajince“ - přičemž „jich tady je“. Nadsázka je však zřejmá, i když poněkud bizarní.

Kniha rozbalí první lísteček s diváckou invencí a s rošťáckým šklebem navrhuje otevřít raději jiný - nesmělý návrh mu vyjde a po pauze s písní (vhodné k promyšlení tématu) se divák ocitá v bytě dvou přátel slavících narozeniny.

Situační humor je Knihou na mnoha místech hnán ad absurdum. Například když „oživí“ dortík pro Daleckého („dortíček, vypadá jako úplné nic“), zároveň glosuje nevydařené momenty, kdy se s Daleckým špatně pochopili a hozený imaginární dortík skončil na protější stěně: „Připadám si, jako bych byl Jaroslav Dušek“. Přes etymologickou inspiraci („Aruda a Ajarda, to zní jako bratři z Ájurvédy“) se dvojice přesouvá k dalším scénkám, jako byly vděčné „Plíseň ve sprše“ či smíchání několika témat ve vystoupení v pořadu známé komerční televize.

V příběhu „Plíseň ve sprše“ mohl divák ocenit přiznané hravé pojetí, které nesklouzlo k infantilnosti a bylo oživováno výroky typu: „Jsem teď něco jako médium, víš?“ - „Něco jako CD-RW?“ a podobně. Překvapivý konec, ač již tisíckrát využitý v pevných tvarech filmových či divadelních, přináší Jirka Kniha svou rolí uklizečky, která „mládencům“ zakazuje užívání tripů (také si myslím, že na plísni ve sprše není bez krystalů LSD nic zajímavého). Zábavný byl přístup autorů k tématu dvou rozhádaných slovenských přátel, kdy oba tu lépe, tu hůře propojovali slovenské výrazy s českými. Dalecký: „Mluvím jako děcko…“ Kniha: „Jo, který chodí na základku na Cejlu.“ Závěrečné scénky inscenace mísí vícero témat, což přispívá k vytvoření zápletky i závěru. „Představil bych nového hosta, ale já ho nepředstavím…představím starého…“ uvádí Dalecký coby moderátor komerční TV nesmělého spisovatele. A opakují se nám známé vtipy, ale přitom neplatí, že „opakovaný vtip přestává být vtipem“, protože kdo vládne kontextu, vládne vtipu. „To ty máš tu sebevraždu?,“ ptá se Kniha Daleckého. „To musíš mít trochu…patku…“ a přehodí si vlasy do obličeje v EMO stylu.

Improvizační metody Daleckého a Knihy se odlišují v základním principu. Zatímco Dalecký je spíše typem literárním, jeho inspirace vychází ze slova a vzniklé obrazy jsou poplatné spíše jazykové základně, Kniha druhem imaginace připomíná více výtvarníka. Asociace jsou naprosto nezávislé na významu slov, jde spíše o sled obrazů, vždy do nich, při vší bizarnosti, dokáže vnést dramatický prvek. Navíc ke konci představení dvojice témata promíchává, což je vzhledem k některým sadistickým návrhům jedině dobře. Propojení témat navíc slibuje možnost vytvoření konfliktu a závěru. Kdosi řekl, že „dva je tisíckrát jedna“. V podání Daleckého a Knihy se však nedopočítáme…

Komentáře k článku

Nový komentář