Detektivní hra Normana Robbinse v režii Martina Vokouna je na scéně plzeňského divadla J. K. Tyla představovaná jako detektivní komedie plná anglického humoru s hororovými prvky. Spíše než hororové okamžiky nabízí anglický humor.

Příběh podivné rodiny Tombových (Hrobových), která dědí po svém zemřelém otci celý dům a ještě velký balík peněz k tomu, by nebyl nijak zajímavý, kdyby však v poslední vůli nebyla zmiňovaná také spisovatelka dívčích románů Ermyntruda Ashová, která s pozůstalými nemá nic společného. K tomu všemu se počet dědiců stále snižuje, protože někdo v rodinném sídle vraždí. Kdo je vrahem, když motiv vraždit má každý z nich a co s tím vším má společného londýnská spisovatelka?

Celou scénu odkrývá zahalená tajemná postava symbolizující něco nadpřirozeného, strašidelného, která odhaluje tajemné sídlo Tombových divákovi kousek po kousku (tajné chodby, stolek s podivně barevnými likéry osvícený pouze svíčkou, těžké vchodové dveře zamčené na řetěz) – kdo a proč je však touto postavou, zůstává divákovi skryto a do konce představení se to nedozví. Tento úvod i sama postava tak zůstávají bez vysvětlení pozapomenuty a není tedy jasné, jakou tam má hlubší úlohu kromě efektu tento „prvotní hybatel“. Scéna ožívá příchodem právníka rodiny Tombových Hamiltona Penworthyho (Jakub Zindulka). V rozlehlém sídle se chová jako doma, i když s veškerou elegancí. Přišel sem sdělit rodině poslední vůli jejich otce a vše právně zajistit. Jeho rozvážná mluva, která v úvodu plyne příběhem, je prvkem něčeho stabilního a pevného. Působí příjemně a kontruje celému rytmu děje, který se od počátku až do konce nese v rychlém tempu.

Právě rychlé tempo zajišťují ostatní postavy hry, sourozenci Tombovi. Všechny předkládají divákovi určitou stylizaci, bohužel však ne tak velkou, aby se ze samotné stylizace těžilo a ani ne tak malou, aby se o stylizaci nedalo mluvit. Nejvíce patrná je u Moniky Švábové coby Doře Tombové, avšak i tam pouze v několika momentech. Podivínská dáma zkouší podomácku vyrobené lektvary na každé návštěvě, která se v sídle objeví. Navíc pečuje o svou zahradu jako o nic jiného, podtrhuje svoji podivínskost, a tím i částečné napětí, svou intonací, nelogickým prodlužováním slov a až směšným strachem z policie. Právě u ní si nejvíce uvědomujeme, že je tady „něco“ divného. Takovýto pocit by se nabízel i u postavy Emily Tombové (Jana Kubátová), neurotické ženy, další ze sester Tombových, která čekání na otevření závětě nedokáže snést, nervózně potřásá rukama a kouše si nehty. Cholerické výlevy se nečekaně střídají se zkrocenými emocemi, převažuje však nekontrolovatelná nedočkavost (rychlé pohyby, kousání nehtů apod.) a nenávist ke spisovatelce, na kterou musí čekat se závětí. Takový projev však působí prvoplánově, i když pro mnoho diváků byl podle reakcí spíše komediální. Lucien Tomb Zdeňka Muchy, nejstarší z potomků, má zdánlivý pocit, že má vše ve svých rukou. Postupem času ale zjišťujeme, že je to spíše stárnoucí muž, který toho sám moc nevyřeší, ačkoliv se domnívá, že „nikdy neztrácí hlavu“. Poslední sestra, sexuchtivá Monika Tombová (Andrea Černá) naopak všechno pevně v rukou má. Ačkoliv ji pozůstalost také nadmíru zajímá, mnohem více její pozornost upoutá příchozí mladíček, sekretář londýnské spisovatelky Ermyntrudy Ashové (Kateřina Vinická) Peregrine Potter (Zdeněk Rohlíček). Koketuje, láká a svádí. Vnáší tak do chaotického děje svěží impuls další roviny rodiny Tombů. Jednoduše vtipné momenty, například Moničino vyprovození Peregrina k autu se řetězem zamčenými dveřmi, okořeňují děj.

Peregrine vybočuje. Zdá se, že se ocitl na místě, na kterém vlastně ani být nechtěl a teď se vše snaží nějakým způsobem ustát. S lehce naivním, na druhou stranu roztomilým přístupem k situacím, šperkuje pointy vtipů. Miloslav Krejsa v roli Marcuse Tomba baví diváky hříčkou - citací Caesara, protože se domnívá, že Caesarem skutečně je. Ačkoliv jeho promluvy „náhodně“ glosují aktuální situaci, většina diváků reaguje spíše na notoricky známé výroky typu: „I ty, Brute?“. Zdravotnice celé rodiny Anna Franklinová (Štěpánka Křesťanová) získá divácké sympatie hned v počátku, už jen proto, že ji všichni v tomto domě přijdou divní, paradoxně až na Marcuse, o kterého se primárně stará. Služebná Agatha Hammondová v podání Zorky Kostkové, která věří, že vše, co se v domě děje je vůle starého pána, působí spíše jako nositelka symbolů. Veliký klíč na krku, jednou v ruce paličku na maso, podruhé naopak velký kuchyňský nůž. To jsou však symboly, které nenesou jinou informaci než tu, že se jimi dá vraždit. Kateřina Vinická jako spisovatelka, pro kterou je určena velká část jmění, příběhem propluje spíše jako vizuálně vyčnívající cukrlátko, které si přišlo pro výhru, a to díky barevnému kostýmu (Šárka Hejnová), nápadně se lišícího od všech ostatních.

Za zmínku jistě stojí červeno-černá scéna Agnieszky Páté. Agnieszka Pátá spolupracovala s režisérem Martinem Vokounem i v dalších dvou plzeňských inscenacích (S vyloučením veřejnosti a Noci bláznů). Sází na jednoduchost. Prázdné černé police dekorované červenou vázou, Biblí nebo dětskou panenkou působí hole a trochu tajemně. Takový dojem podtrhují také načerno natřené židle, černé prosklené dveře do zahrady a barový stolek s barevnými tekutinami. Scéna je svou prázdnotou v kontrastu s rychlým dějem, čímž udržuje celkovou rovnováhu inscenace a nabízí paradoxně více napětí než samotný děj. Inscenace si celou dobu udržuje rytmus, avšak výjimečně se objeví hluchá místa, například když Dora ochutnává svůj po domácku vyrobený likér. Záměrem je nejspíše vzbudit krátkodobé napětí. Takovými detaily je ale celá hra přesycena, a proto není nutné je tam uměle importovat a riskovat tak spíše rozpaky – zdá se i mezi herci. Vokounova režie nepostrádala dobré nápady, ale mohlo jich být více. Jakoby stačil průměr. Od mladého režiséra by se mohlo očekávat trochu více odvahy a experimentu, který by Hrobce s vyhlídkou neuškodil. Slibované strašidelné momenty se nekonaly. Na představení se diváci přišli spíše pobavit a aktivně sdílet příběh. Aktivně proto, že nehltáme ve svých sedačkách „umění na jevišti“, ale ať chceme nebo ne, detektivka (pokud je dobře napsaná) zkrátka zapojuje diváka do svých spletí touhou dobrat se závěru.

Komentáře k článku

Nový komentář