Zdařilou reflexí stavu současné kultury se Michal Pěchouček dotkl nevtíravým způsobem citlivého místa českého kulturního prostředí; oné Peer Gyntovské polovičatosti a příštipkářství v místech, kde člověk očekává soudnost a zodpovědnost. Ve Smíchovské Meet Factory uvedl známý výtvarník inscenaci Muži malují poprvé 21. února. Nadzdvihl usazeniny, snášející se ze všech akademií na dno českého kotlíku a skrz rozvířený kal nechal prosvítit ladné komičnosti a bezprostřednímu humoru.

 

S nutnou dávkou nadsázky a bez intelektuálských kliček vysvlékl tu naši slečnu, o které tak často a s gustem hovoříme a básníme (Ach, milenka češství! Mme. Kultura!) abychom ji mohli posléze bezbrannou nechat napospas Rathům, Richterům a „nadrženým“ stěhovákům nervosně přešlapujícím před ČVMU v Husově ulici (č.p. 19-21, poz.aut.),či unaveným grantovým komisím. Tragédie, ač podle Friedricha Dürrenmatta po obou světovýchválkách složila zbraně, nachází v tomto tématu důstojný důvod k zmrtvýchvstání. Neboť zde máme co dočinění se smutně komickými variacemi na téma situace tuzemského umění.

„Všichni chtějí tvořit umění a nikomu se nechce makat“ zaznívá hned na počátku představení. Na akademie se hlásí stále více lidí a stále méně z nich má reálnou představu o svém skutečném talentu. Mladý nadšenec, syn poněkud znaveného otce, se potýká s problémy dospívání a nutné sebereflexe. Přikrmuje své naděje a umělecké ambice tu chválou od prospěchářské modelky, jinde je nechává trpně srazit realitou. Nevtíravá, citlivá a opodstatněná kritika nádherně oproštěná od složitých mentálních rozcvičekse dotýká v groteskním chvění stěžejních témat současné české kultury. Opravdu nezáleží na tom, na jakou akademii se člověk přihlásí? Je snižování studentských stavů věcí precizního výběru ze strany pedagogů, nebo hrdinným bojem proti nivelizaci postavení stařičkých institucí? (AVU byla založena roku 1799, poz.aut.)

 

 

Michal Pěchouček navrhl jednoduchou a přece rafinovanou scénu. Jeviště je vyvýšeno mezi dvěma hledišti, blíží se tedy středověkému proscéniu. Díky tomu autor dosáhl vzájemného kontaktu mezi diváky, zároveň tento efekt využil dramaticky. Doprostřed holého jeviště postavil solitér, který rozděloval publikum na dva tábory. Dojem přítomnosti v prostoru tím pro jednu skupinu diváků ztrácí v určitých momentech na autentičnosti, resp. v každém táboře vyvolává dva různé dojmy při totožné situaci, čímž uvádí jednu i druhou skupinu v pochybnost. Zatímco se Maličká (Eva Hromníková) svléká za paravánem, sleduje privilegovaná polovina diváků striptýz. Ta druhá, ve které jsem se bohužel nacházel já, sledovala jakési stínové divadlo lyrického ražení. Dichotomické dojmy se od sebe výrazně odlišují; jedna scéna vytváří dvě různé emoční atmosféry. Pod solitérem leží bezvládně jakýsi mladík se dvěma rohlíky za pasem (chudoba, hlad, umění ... klasická vyčpělá rovnítka) Na druhé straně pódia zkroušeně sedí muž, vedle bariéry stojí nehybně dívka v červených šatech.

Scéna je ovlivněna ještě jedním zvláštním faktorem; herecký prostor je určován postupným natíráním podlahové plochy (která je vlastně velkým plátnem) a zasycháním již nanesených vrstev. Míhající se válečky vytvářejí prostorové bariéry, k jejichž překročení je zapotřebí více než dobrý zrak a především ponožky. O „nedostatku prostoru“ zazní z úst starého Seidla (Jan Lepšík) zábavná formule, která svou povahou vlastně určuje zbylý rukopis představení: "Pro umělce je dostatek prostoru tím nejdůležitějším, to víš ..." pronáší starý Seidl s podivným přídechem ironie.

Poraženecká povaha starého malíře Seidla, zahnívajícího umělce, jehož energie se zcela obrací kamsi „dovnitř“ a neslyšně imploduje, nedává příliš prostoru výrazné dramatické akci. V mnohých okamžicích jedná však zlomený stařec se vší náležitou důstojností; pan Seidl je životem semletý pán, jehož ambice se uchýlily k minimalistickému výtvarnému vyjádření a zfosilněly v zaschlých kapkách rozředěné barvy pod velkoformátovými plátny. Herectví Lepšíka navíc prochází transformací díky jednoduché „hře ve hře“, kdy starý Seidl předvádí svému synu průběh konzultace u jeho mladického vzoru „uměleckého, politického i toho člověčího“, profesora Svobody nebo v „hraném“ rozhovoru mezi slovutným akademikem a jeho asistentem.

Větší a výrazně dominující herecký prostor byl nabídnut Karlu Dobrému v roli mladého Seidla. Vystupováním dětský Beethoven, věčně uražený a rozčilený „genius“, jehož charakter je však zcela opačného rázu a jeho osobnost není schopna efektivně vzdorovat vnějším vlivům a neodvratně tak rodí diletanta.

 

Omamné víno v podobě „závažné“ filozofie a jednoduchého (spíše prostoduchého) života coby pramenů umělecké tvorby se vlévá do kapilár mladého nešťastníka. Že je Nietzscheho filosofie již dávno přežitá, že vysmívaní artificialisté a surrealisté vytvořili jedno z nejcennějších prostředí českých kulturních dějin ponechává rebelsky stranou.

Jednoduše je to pozér a jak ve hře několikrát trefně zazní, „kreativista“ a „nemakačenko“, který snadno podléhá módním vlivům, ke kterým uměleckost(nikoliv již umění) v současnosti patří. Bohužel, vymanit se z nadvlády životních klišé není tak úplně vždy v moci umělců.

Múzou otce a Syna Seidlů se, jak bývá zvykem, stává modelka, familiárně jimi nazývaná „Maličká“.Eva Hromníková, která se objevila mimo jiné v Odcházení Václava Havla v režii Davida Radoka, přenesla uvolňující polohu bohémské dívčiny uměleckých ambicí a oživení do spastických reakcí nervosního mladíka a znaveného kosmu mudrce barvy.

Představení exploduje pod tlakem nosných i dílčích nápadů, které by vystačily na několik dalších inscenací. Surrealistický prvek vnáší do hry trochu nerozluštitelný trojský kůň („Myslbek si vybral dobrého koně!“), kterého na scénu přiváží starý Seidl. Hřebec zastupuje zřejmě mužskou a tvůrčí sílu, jakýsi jang kosmologie starého umělce. Ztuhlý kůň zůstává symbolem nevyjádřené síly, proti níž stojí mládí a elán na straně druhé. Ke konci inscenace se na jedné straně jeviště ocitá Seidl-otec a zatímco Seidl-syn s Maličkou vykládají cosi o svobodě. Více než pětiminutový blackout nechává rozvibrovat membrány reproduktorů hlasy Svobody a uchazečů o studium na AVU (nebo DAMU? JAMU? FaVU? HAMU? ...) Vítaný přerod v klišé a zařazení po bok slovníkových frází slibuje jedinečná věta Svobodova, že „současné umění se nachází ve vůbec žádné situaci“, kterážto svým obsahem doplňovala rukopisný kruh trefných výroků hororového přídechu typu „hrát si na umělce a být jím, v tom není žádný rozdíl“, podobně jako umělecké zadání na téma „oči jako Špála“ (což je ostatně učebnicový příklad zadání na mnohých výtvarných fakultách). Tyto výrazné repliky zanechávají v ústech po úsměvu trochu trpko.

Některé indicie nasvědčují tomu, že si pražská inscenace najde v příštích týdnech cestu i k brněnskému diváku, a ačkoliv se v ní nachází pár jasně cílených narážek lehce proti-brněnského vyznění („Pojedeme do Brna ... „tugendhatka“ ... tam jsou národní památky....“ ) může její přítomnost na zdejších jevištích přinést jen příjemné oživení zvolna tvrdnoucí pěny zdejšího intelektualizujícího divadelně-kulturního prostředí.

 

U článku není vložen žádný komentář