Cyrano z Bergeraku Edmonda Rostanda je dílem bezpochyby nesmrtelným, nad kterým se pozastaví ještě spousta generací a každá si v něm najde část svého významu. Tento příběh o podobách lásky, hrdosti, odvahy, cti a spravedlnosti, který „v podstatě“ funguje jako historické drama ve verších, je působivý při samotném čtení. Ptám se, co může Cyrano z Bergeraku nabídnout při převedení na jeviště, při scénických akcích, co s jeho textovými úpravami a vyznění dnes? Co dokáže nabídnout divadlo všeobecně, aby text dostál svého významu, ale i kousku interpretace?
Po Zlatém draku Zlatý nos
Bohužel na tyto otázky mi ztvárnění Cyrana z Bergeraku Mahenovy činohry Národního divadla Brno nenabídlo odpověď. Režisér Zdenek Plachý se v jistém slova smyslu za kvalitní text ukryl a veškerou divákovu pozornost se snaží upřít na hlavního hrdinu Cyrana z Bergeraku (Petr Halberstadt). V centru pozornosti je tak kvalitní herecký výkon představitele hlavní role a jeho nenáviděný a milovaný „parťák“ zároveň - zlatý nos, který pro inscenaci vytvořil sochař Stefan Milkov. Metafora „zlato v hrdle“ tak dostává nových rozměrů – po Zlatém draku Zlatý nos. Samotný nos by mohl místy fungovat jako symbol dobré duše, ale v nadneseném významu můžeme říct, že tento symbol je naprosto scestný. Zdenek Plachý s ním nadále nepracuje, pouze jednou si ho z čistě praktického důvodu Petr Halberstadst sundává. Je to scéna s Hrabětem de Guiche (Petr Bláha), kterého se snaží Cyrano jako „muž spadlý z Měsíce“ narychlo svými verši zastavit, aby si Roxana (Klára Apolenářová) mohla vzít za manžela Kristiána (Jakub Šafránek). Důvod je ten, že přes obličej si musí uvázat červený šál (fotografie z plakátu ND Brno), a proto si musí obří nos držící jen za jedno ucho sundat. Fungování zlatého nosu jako výše zmíněného symbolu se v průběhu ztrácí, Zdenek Plachý klade důraz více na vizuální podobu než na vnitřní podstatu. Což působí újmu ve výkladu postavy Cyrana, když už postrádám výklad samotné hry. Příkladná scéna z mnoha, jež by nabízela možné interpretační cesty, je když Roxana k Cyranově lásce v závěrečném dějství prozře. Roxana mohla Cyrana nosu jednou provždy zprostit a dát opravdový význam Cyranově duši. K interpretaci mě podněcuje postava Roxany, která říká, že by milovala i šeredného s takovou krásnou duší.
Ztraceno v prostoru
Scéna Daniela Dvořáka koresponduje se schováním se za text Zdenka Plachého. Máme před sebou nepohyblivou forbínu, za ní je šikma, jež je propojená s pohyblivou konstrukcí, která se různě a v několika částech variuje nahoru a dolů. Splňuje tak praktický účel rychlých změn v prostoru, ovšem malbami bílých a černých vlnek doplňuje abstraktnost Cyranova příběhu na scéně Mahenovy činohry. V kostýmech pracuje Marie Blažková se znakovostí módy 17. století, základem kostýmů je materiál připomínají neopren. Ano, jak už bylo řečeno v úvodu, celá inscenace jakoby těží z odlesku Rostandova Cyrana z Bergeraku.
Povrchní Roxana, teenager Kristián a co s obsidiánem v kapse?
Na prvním místě oceňuji znovu výkon Petra Halberstadta, který má ale i slabá místa, jejichž příčinu spatřuji zejména v režijním vedení. Jedním z nich je prvotní nástup Cyrana na scénu, kdy z levého portálu přiletí přidržen lana na scénu - zahájení vskutku neotřele tarzanovské, bohužel se tato džungle vkrade i do hereckého výkonu, kdy Cyrano stejně neohrabaně a agresivně činí cokoliv na scéně i v mluveném projevu navzdory významu textu, který vyzdvihuje podstatu umění a přednesu verše. Druhou slabinou, ovšem pro mě vážnější, je něco, co se občas hercům může nevědomky na jevišti přihodit. Je to lehké vystoupení z role, v závěru, kdy Cyrano s úsměvem na tváři umírá, můžeme současně sledovat i spokojenost Petra Halberstadta nad vlastním výkonem směřujícím do finiše. Přiznávám, že tato výtka je výtkou ošemetnou, ovšem pokud hlavnímu představiteli záleží na dobře odehrané roli, jistě se nad ní zamyslí a možná o ní sám již ví. Jaký ale Cyrano je? Statný, sebevědomý, nebojácný, hrdý, výborný básník, jenž je zamilován bezmezně do své sestřenky Roxany. Cyrano je ale i „plachý“, pokud se zmíníte o jeho zlatém nose. V mysli mi nejvíce utkvěl a zároveň pobavil Cyranův monolog, kterak se nebude ponižovat a sklánět před mocnými, na první vjem velmi aktuální v naší současné politické situaci, bohužel monolog na scéně Národního divadla Brno záhy ztrácí na významu ve spojení se zlatým nosem na nose a jistým mocným mužem, který nosí obsidián v kapse pro štěstí.
V průběhu celé inscenace mě zajímalo, proč Cyrano miluje Roxanu v podání Kláry Apolenářové? Její výklad Roxany se opírá o veškeré vnějškové prostředky, okouzlující úsměvy, perverzní lízání lízátka ve tvaru srdce, mrkání očima a rozhazování krásných blonďatých vlasů. Podstata veršů tak zaniká přehršlí povrchnosti, tudíž se pak ani nelze divit, proč se zamiluje do Kristiána Jakuba Šafránka, který se pohybuje ve svém hereckém výkonu pouze ve dvou mantinelech - od mantinelu rozmazlenosti po mantinel naivní zuřivosti. Nutno podotknout, že ani mizanscény neumožňují nabídnout závěrečnou interpretaci lásky Roxany k Cyranovi jinak než povrchně. Když Roxana rozpozná, že milovala Cyrana, přistoupí k němu až v samotném závěru jeho umírání. Za zmínku stojí ještě výkon Petra Bláhy v roli Hraběte de Guiche, který je na jevišti jediným protihráčem hereckého výkonu Petra Halberstadta. Jeho Hrabě mě přesvědčil o vnitřním životě postavy, která nadevše miluje sama sebe, krásu na sobě i vedle sebe, alespoň u něj nemusíte přemýšlet, proč se mu líbí právě Roxana.
Celkově ale působí Cyrano z Bergeraku v Mahenově činohře jako snaha o něco velkolepě neurčitého. Za vší tou velkou neurčitostí stojí pevný pilíř v podobě textu, tudíž v závěru bych mohla ocenit alespoň dramaturgický výběr hry. Ovšem není to dost málo?
Postskriptum: „vedení Národního divadla, tak dlouho připravované, neodpovídalo reklamě, s jakou bylo puštěno do světa a jednoznačně zklamalo.“ F. X. Šalda
Dovolila jsem si ocitovat z programu k inscenaci Národního divadla Brno. Jen tak závěrem podotýkám, že se zde mimo citace F. X. Šaldy můžete dočíst, že francouzský herec Constant Coquelin narozený v roce 1841 umírá až v roce 2009. A na závěr si dovolím jen dodatek ke článku v programu Osudy Cyrana v českých zemích po roce 1945, jež by byl záhodno přejmenovat na Osudy Cyrana po roce 1945 na jevištích v Praze a v Brně, neboť se opomíjí veškeré inscenace uváděná mimo tato dvě města.
Národní divadlo Brno Mahenova činohra – Edmond Rostand: Cyrano z Bergeraku. Překlad Jaroslav Vrchlický, režie a výběr hudby Zdeněk Plachý, úprava překladu Stanislav Moša, Jaromír Vavroš, dramaturgie Marek Hladký, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marie Blažková. Psáno z premiéry 15. dubna 2011.