Hra dramatika a divadelního kritika Romana Sikory Zpověď masochisty vznikla v rámci projektu rezidentního programu Centra současné dramatiky, který mimo jiné zahrnoval realizaci Divadlem Letí. Režisérka Martina Schlegelová se souborem hru nazkoušela ve Studiu Švandova divadla. 16. dubna inscenace hostovala v brněnském HaDivadle.

Pan M. (Tomáš Kobr) zjistí, že má k bolesti poněkud odlišný vztah než zbytek populace. Začne ji soustavně vyhledávat. Specializované salony jsou však pro jeho potřeby příliš nevyhovující. Postupně dochází k závěru, že pouhá fyzická bolest mu nestačí, že jeho posedlost ponižováním má ještě specifičtější kontury. Objevil, že fyzická bolest mu nepřináší takové potěšení jako „stresové“ pracovní podmínky. Najde si práci v takto nejpovolanějším obchodním řetězci, kde kromě vedení prodejny zastává funkci hlavního odboráře. Přináší mu to dvojí potěšení. Permanentní naplňování jeho workoholických tužeb a tresty šéfa prodejny kvůli jeho pozici v odborech. To Panu M. však nestačí. Jeho nasazení pokračuje šesti plnými úvazky, za něž si nechá platit jako za čtvrtinové. Neplacené přesčasy, totální odevzdání. Absolutním vrcholem jeho blaha je však setkání s mytickým Mirkem, který jeho specifickým nárokům na bolest vetkne ten správný transcendentální význam. Otevře mu nový kanál kosmické síly českého pracovního i politického sebeuvědomění.

Zpověď masochisty je psána stylizovaným jazykem. Sikora prohazuje slovosled a syntax vět a vytváří tím kombinaci archaické mluvy a podivuhodného manažerského „newspeaku“. Ač se tento druh stylizace objevuje i v jiných Sikorových hrách, tak v případě Zpovědi získává nový význam nejen jevištní realizací. Jako by nalezl téma, které deformovaným jazykem vyhrotí do ještě větší bizarnosti a ironický humor učiní více hořkým. V jedné rovině Sikora rozvádí úvahu nad individualitou a rozhodnutím přiznat si příslušnost k nějaké menšině. V další však tuto precizní analýzu rozvrací ironií, nekorektním humorem jedovaté politické satiry.

Schlegelová inscenaci rámcuje zpočátku cirkusovou drezůrou, která se v průběhu plynule proměňuje do bizarního, fetišistického kabaretu. Např. hudební stylizace Stanislava Halbrštáta si pohrává s nejrůznějšími cirkusovými či kolotočářskými motivy. Prvotní pokusy Pana M. o potěchu z „klasického“ sado masochismu se přelamují k vysněné formě bolesti a sebezapření ve snových obrazech, v nichž Pana M. navštěvuje Kůň (Tomáš Jeřábek v bílém plášti s obrovskou maskou koní hlavy) a seznamuje jej s opojností „tvrdého zapřahání“. Příchod Mirka Pana M. naplňuje zvláštní, perversní radostí, kterou Kobr hraje s neskrývanou až libou zvrhlostí. „Neposedný démon ironie“, který se v textu silně ale i hravě projevuje, neposedl však pouze Kobra. Ostatní herci mezi sebe rozdělují zbytek postav. Richard Fiala se např. v postavě ředitele obchodního centra rozohňuje nad Panem M. s bičem v ruce. Ten u věhlasné Dominy Zuzany Onufrákové odhalí, že svou pracovní přezdívku má po jméně dcery. Zároveň je zvěstovatelem i světové ekonomické krize, poněvadž ani tak čiré komunitě jako BD-SM se nevyhnuly tabulky a dotazníky. Nakonec nejvýraznější kreací Tomáše Jeřábka je zmiňovaný snový Kůň. Na jeviště vyjede na podivné dvojmístné židli. Postavu Mirka (Kalouska) poté zdobí velká, parodická papírová maska s jeho obličejem. Výstupy tohoto „fantóma“, který Pana M. zásobí optimismem, však dosahují vrcholu, když se na scéně objeví jeho kamarád Péťa (Nečas). Zmítá se v malé klícce, načež Mirek se k ní opilý potácí.

Nejčastější pomůckou, která hercům činí potěšení na jevišti, je velký bič a pro stísnění osobního pohodlí se uzavírají do několika klecí. Scénografka Jana Špalová jako centrum jeviště volí největší z nich. Masivní kostka, která je pro potřeby inscenace různě natáčena a herci se v ní podivně vlní, vzpínají či pouze oddávají bolestivým radovánkám, je doplněna dvojicí menších klícek s masivní ocelovou kostrou. Žádné další prvky scénu nedotvářejí. Prostor zůstává prázdný. Kostýmy Anety Grňákové zase respektují specifické požadavky příznivců BD-SM. Převažuje kůže či latex a nejrůznější popruhy.

Režisérka Martina Schlegelová spolu s dramaturgyní inscenace Marií Špalovou i herci objevili možnosti modifikovaného slovosledu a hravě jej rozvádí a významově dále posunují. Ač je text psán komplikovaným jazykem, nečiní hercům žádná „příkoří“. Bravurně zvládají neobvyklou jazykovou stylizaci a fungují v minimalistickém prostoru, aniž by se rozbíjela herecká koncentrace. Otázku, zda Zpověď masochisty není přece jenom příliš jednostranně politicky až militantně vyhraněná, vyrušuje radost ze sebeironie a pár čerstvých šrámů od bičíku, které se lepí na vnitřní košile stranu.

Komentáře k článku

Nový komentář