Patnáctý ročník olomouckého festivalu Divadelní Flóra dnes večer představil slavnostní premiéru inscenace románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Olomoucká Markéta je živelná, režisér Michael Tarant ukazuje na scéně surovost a hrubost středověkých bojů mezi dvěma znepřátelenými loupeživými rody Kozlíků a Lazarů.

 
Dramatizace slavného románu, který byl již tolikráte zinscenován a kterému se dostalo i výborné filmové podoby, se ujali Michael Tarant společně s Václavem Cejpkem již v roce 1988, kdy jej připravovali pro činoherní soubor Státního divadla Brno. Pro Olomouckou inscenaci se režisér rozhodl použít tutéž verzi, která může být pro diváka mnohdy stravitelnější než samotný Vančurův originál.

Důležitou a výraznou složkou celé inscenace je scéna Tomáše Moravce, v níž velice nápaditě využívá soustavy lan a jedné veliké multifunkční plachty. Ze začátku představení nás zaujmou pouze provazy visící ze stropu až dolů na jeviště. Děj se odehrává v ležení rodu Kozlíků. Členové klanu stojí kolem ohňů a kolem nich visící provazy evokují dojem, že se celý tábor nachází v lese a lana znázorňují stromy. Za krátkou chvíli se ze stropu snese na provazech připevněná obrovská plachta. Tímto jednoduchým scénickým trikem jsme se bez složité přestavby ocitli v táboře Lazarů.
 

Plachta ovšem neplní pouze funkci rozlišení znepřátelených ležení. Například ve scéně, kdy se postava Kozlíkova syna Mikoláše poprvé vydává vyjednávat do tábora Lazarů. Mikoláš si vleze doprostřed a ostatní celou plachtu i s ním vytáhnou do vzduchu, začnou jí vlnit a za spolupráce stylizované hry herce má divák pocit, že Mikoláš sedí na koni a projíždí krajinou. Velmi povedené bylo užití plachty a lan ve scénách, kdy je Markéta na návštěvě u jeptišek. Plachta tentokráte leží na zemi a provazy vypadají v kombinaci s jasným, světle modrým reflektorem, který scénu osvětluje zezadu, jako sloupy v nějakém kostele či v klášteře. Dojem z těchto „klášterních“ scén navíc ještě umocňovaly mikroporty, které měli herci připevněny po celou dobu představení. Používali je však jen velmi výjimečně, převážně pro dosažení efektu tzv. halování a ozvěny.

Vzhledem k tomu, že inscenace má podtitul Rockový epos o lásce a milosrdenství, očekávala jsem, že její součástí bude také rocková hudba. Představení bylo sice prokládáno písněmi Daniela Fikejze na text Ivana Huvara, ovšem k rocku měly hodně daleko. Všechny podklady byly pouštěny z nahrávky, jejíž zvuk působil příliš synteticky. Na scéně byl fyzicky přítomen pouze jediný hudební nástroj, kterým byly tympány. I když osamoceny, byl to právě jejich hrozivý zvuk, který dodával představní na napětí a atmosféře. Nejlépe to divák mohl postřehnout na konci prvního jednání, kdy Mikoláš vyzná Markétě lásku, kterou ona přijímá. Scéna je téměř romantická, ovšem se zatahující se oponou, je slyšet pouze bubnování na tympány a postupnou gradací si divák uvědomí, že v druhé půlce ho nečeká romantický příběh, ale něco opravdu temného.

Co se hereckých výkonů týče, považuji je všechny za stejně dobré. Jedna scéna mi ale přeci jen utkvěla v paměti více, než ostatní. Byla to ta, kdy zoufalá Alexandra v podání Terezy Richtrové začne kolébat pominutého Kristiána v náručí jako malé dítě, aby ho nakonec ušetřila duševního trápení a udusila ho na svých vlastních ňadrech. Intimita scény je zdůrazněna tím, že se drastický okamžik odehrává zády k divákovi. Alexandra si kleká na zem a sundává si blůzku, jako by chtěla nakojit dítě. Kristiána pak k prsům přivine a chvíli mu brouká ukolébavku. Po chvíli sebou Kristián začne házet a škubat, zatímco mu Alexandra drží hlavu pevně na hrudi, až celé jeho tělo ochabne. Následovala píseň, která mi jako jediná z celého představení nepřipadala jako rušivý element, a bylo to právě díky prožitku zoufalství, který Tereza Richtrová do svého zpěvu vložila.

Základem příběhu je soudržnost v obou rodinách, která je narušena, podobně jako v Romeovi a Julii, láskou dvou mladých lidí. Na rozdíl od Shakespeara zde však není veškeré lidské chování tolk jednoznačné a to, co se mohlo v jednu chvíli zdát jako správné řešení, vzápětí z jiného úhlu pohledu vypadá jako největší zrada a podlost, což nádherně vystihuje replika Alexandry chvíli poté, co udusila svého milovaného: "Lidský skutek je prý obraz duše. Jaká odporná lež!"

Komentáře k článku

Nový komentář