Ples příšer v královské tragédii

Pražský soubor Divadla V Dlouhé přijel na festival se svou zcestovalou inscenací Macbeth, vycházející ze známé Shakespearovy tragédie v překladu Jiřího Joska. Moderní scéna i kostýmy, úprava textu a civilní herectví však rozhodně nenaznačují, že by se režisér Jan Mikulášek snažil zpracovávat klasickou látku tradičně.

Na úvod malá hnidopišská poznámka: Nejsem si už jistá, jak tomu bývá při běžném uvedení, ale tuším, že po úvodní písni by měla světla v sále zhasnout a ne několik vleklých minut svítit a vyvolat tak nepříjemný pocit, že je něco špatně. Tolik k technice.
 

Zhasnou-li konečně světla tak, jak mají, může být představení spuštěno. Na začátku se objeví tři čarodějnice, jež jsou postupně svlečeny ze svých hábitů, až zůstanou jen v bílých šatech s výraznou suknicí a v černých botách s obrovitou platformou. Ustoupí-li však o krok zpátky, odhalí jejich spodnice do té doby ukrytého Macbetha, Banqua a zlatou královskou korunu. Jemným gestem tak je zřetelně nastíněno, o co v představení půjde.
 

Scénograf Marek Cpin zasadil příběh do pokoje se zlatými vzorovanými tapetami na stěnách, v jehož středu se nachází vyvýšené pódium olemované kartony od vajec, jež jsou v případě potřeby nasvíceny barevným světlem. Na pódiu stojí klavír, stolek (taktéž s vaječnými kartony) a židle. Prostor mezi stěnou a pódiem tvoří ze tří stran ulička, forbína před pokojem je využívána zřídka, zejména však tehdy, chce-li režisér naznačit velkou vzdálenost od středu dění (pódia). Když například Macbeth pozoruje vraždění Macduffů, sedá si do křesla před pódium, čímž je řečeno, že ve skutečnosti výjevu přítomen není, a tak jsou veškeré jeho pokusy, jimiž se na poslední chvíli snaží svůj rozkaz zvrátit, marné.
 

Vtipně se během představení pracuje s královskou korunou. Ta se zde vystříhaná ze zlatého kartonu nevyskytuje pouze jednou, jak by se zdálo logické, ale je zmnožena hned v několika scénách, kdy zastupuje neustálé boje o moc mezi poddaným, kteří si ji okatě či utajovaně nasazují na hlavu, či si s ní alespoň pohrávají. Režisér inscenaci prošpikoval jevištní zkratkou a stylizací, za zmínku však stojí především řešení bojových/vražedných scén. Může se zdát, že na použití divadelní krve není nic originálního. Ale pokud se s ní protagonisté navzájem plácají po svých nahých tělech tak, že to vypadá jako veselá hra dětí s barvičkami, po níž se však skácejí mrtvi k zemi, je to přinejmenším nečekané. Stejně tak úvodní scéna z bojiště je vyřešena jednoduchým symbolem. Za použití obvazů, kterými si herci omotají svá válečná zranění, je králi podávána zpráva, že bitva proběhla sice krvavě, ale úspěšně.
 

Vražda krále se odehrává na pódiu, které jako by se změnilo v boxerský ring, který ze všech stran obestoupí ostatní protagonisté. Na pódiu sedí Duncan, jeho soupeřem je Macbeth vyzbrojený nůžkami. Macbeth ukusuje z koblihy a v přestávkách mezi žvýkáním s chutí zapichuje nůžky do Duncana. Scéna jako z mafiánského filmu, jen ty repliky naštěstí chybí.
 

Neobvykle je zinscenováno již výše zmíněné vyvraždění Macduffovy rodiny. Macbeth nejprve nachystá scénu, usadí se do křesla před pódium a je připraven kochat se tímto drastickým výjevem. Jenže jak se ukáže, ať už ze slabosti či z lítosti nedokáže činu přihlížet. Naopak, snaží se nejdříve marně zastavit najaté vrahy. Poté se rodinu snaží křikem varovat, ale ti jej skrze vzdálenost nedokážou slyšet.
 

Cpinovy civilní kostýmy, vyvedeny v šedo-zlato-hnědé barvě, se rozhodně nesnaží vyvolat jakýkoliv dojem časové určenosti. Odkaz královské krve nebo naopak touhu po koruně symbolizuje zlatá barva, z níž má každá z postav ušit minimálně jeden kus oblečení. Lady Macbeth má ze zlaté barvy ušity celé šaty.

Mikulášek již tradičně představení podkresluje hudbou nejrůznějších žánrů – od klasiky k moderně – mnohdy s velmi ironickým podtónem. Například ve chvíli, kdy Lady Macbeth čte Macbethův dopis zmiňující vítěznou bitvu i proroctví čarodějnic, z reproduktorů se line Heroes od Davida Bowieho (v jedné části se zpívá "I will be king and you will be queen").
 

Místy nevhodně civilní projev, nevýrazné herectví, spolu s občasnou nesrozumitelností je možná důvod, proč není představení z těch, po kterých divák odchází z divadla jako omámen. Tak výrazná režie, jako je ta Mikuláškova, potřebuje expresivní herectví. Ačkoliv je tedy soubor Divadla V Dlouhé plný hereckých hvězd, nevybočuje nikdo z nich příliš ze zlatého standardu. Pokud se mi však přece jen někdo z ansámblu zamlouval, je to rozhodně Klára Sedláčková-Oltová, jejíž herectví oplývá pestrou škálou prostředků od nezaujaté manželky, když si Macbeth slabošsky chce vše rozmyslet, až po bláznící holčičku, nad jejímž osudem bychom spíše uronili slzu. Její Lady Macbeth není tradiční fúrie, ale naopak starostlivá „maminka“, která chce pro svého „manžílka“ jen to nejlepší. Zato „manžílek“ Jan Vondráček, jehož zlosyn vypadá jako příšera převlečená do lidské kůže, jako by si v rozporu se svým vzezřením nebyl jist, jak se se svým Macbethem poprat. Místy nevýrazný až mdlý, jindy přehnaně civilní, avšak vždy jakoby v kontrastu s režijním záměrem.
 

Ač nerada, musím závěrem podotknout, že tato inscenace je jedna z nejslabších, které jsem od Mikuláška viděla. Těžko říct, zda to je způsobeno herci, režií, festivalovými podmínkami nebo čímkoliv jiným, ale ani mě moc nepřekvapilo, když po přestávce zůstala některá sedadla neobsazena.

Komentáře k článku

Nový komentář