Pokulhávající pražský Mefisto
Román Mefisto, zásadní a do značné míry autobiografické dílo Klause Manna, líčí vzestup talentovaného jedince v období nástupu hitlerovského nacismu k moci v meziválečném Německu. Kariéru svého hrdiny, ctižádostivého herce Hendrika Höfgena, zasazuje do širokého, bohatě zalidněného společenského rámce neklidné doby, jejíž kritický průzkum má jednak univerzální platnost, jednak evokuje konkrétní paralely s naším domácím přitakáním totalitní moci. Ty zdůraznila česká premiéra Mefista v Klicperově divadle Hradec Králové v roce 2007. Evropsky proslulá dramatizace Ariane Mnouchkinové, která pochopitelně uvažuje obecněji, se české premiéry dočkala v inscenaci Divadla pod Palmovkou, již jsme včera shlédli coby zahajovací představení festivalu. Přiznejme rovnou, že ve výsledných dojmech z ní převažují rozpaky.
Scéně dominuje šedá kulisa antikizujícího divadla se sloupovím a tympanonem odkazující k monumentální architektuře (národně) socialistického realismu, který se rád zhlížel v klasických vzorech. Prostor vymezený sloupovím je jak jevištěm divadla, tak soukromých scén: neoddělitelnost privátního a veřejného je metafora srozumitelná, ale také jediná, takže v tříapůlhodinovém večeru brzy ztrácí své kouzlo. Podobně monotónní je záhy také zatahování a roztahování červené opony, které pomáhá při scénických proměnách. Jejich častá frekvence je dalším problémem, neboť atmosféru inscenace značně rozmělňuje. Aranžmá jednotlivých výstupů jsou pak až na malé výjimky jen povšechná a ilustrativní.
Zkušený slovenský režisér Emil Horváth se dopustil i zbytečných polopatismů (amplión nasvícený v okamžiku führerova projevu), popisností (dobrovolný skon ředitele Gottschalka a jeho ženy) a vůbec jakési celkové suchopárnosti. Situace se poněkud lepší po přestávce, kdy dění eskaluje Hitlerovým nástupem k moci a herec Höfgen získává vysněnou úlohu Mefista. Obličejové líčení z něj mu zůstává i mimo jeviště stejně, jako mu fatální divadelní role splývá s rolí životní. Podobně tak červenočernobílou kombinaci (tedy barvy nacistického Německa) má nejen Mefistův kostým, ale i Höfgenův civilní oděv. Škoda jen, že Mefistovo démonické vzezření téměř přesně kopíruje kostým a líčení Karla Marii Brandauera ze slavného Szabóova filmu z roku 1981.
Hendrik Höfgen je bezpochyby parádní rolí pro Jiřího Langmajera. Svého sebestředného histrióna podává urputně a eruptivní zadýchavou vervou na sebe strhává zaslouženou pozornost obecenstva. Dobrými partnery jsou mu Klára Issová (Höfgenova manželka Erika) nebo Kateřina Macháčková (Horowitzová), naopak Janu Teplému vyšel nacista Miklas jen plakátovitě, jiní jeho kolegové (třeba Karel Vlček jako Generál) zase poněkud přehrávali.
Závěrem shrňme: Horváthova libeňská inscenace Mefista přináší devízu v podobě výtečného hereckého výkonu Jiřího Langmajera, jako celek však zůstala pronikavé literární předloze mnoho dlužna.
Divadlo pod Palmovkou - Klaus Mann, Ariane Mnouchkine: Mefisto. Režie: Emil Horváth. Divadelní adaptace: Ariane Mnouchkine. Překlad: Jiří Žák. Inscenační úprava: Ladislav Stýblo. Scéna: Miloš Pietor. Hudba: Peter Mankovecký. Kostýmy: Ludmila Várossová. Pohybová spolupráce: Juraj Letenay. Dramaturgie: Ladislav Stýblo.