Potřebujeme hrdiny?

[Jana Žáčková] Jak se tak říká, na blbou otázku blbá odpověď. Ptát se v množném čísle nekonkrétních čtenářů a očekávat od nich odpověď, je v samotném základu scestné a možná i zoufalé. Předně totiž každý musí tuto otázku položit sám sobě, aneb Kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem.
 

Co se inscenace Gottland Národního divadla moravskoslezského z Ostravy týče, je pro mě „gurmánským“ divadelním zážitkem, syntézou složek, dalo by se říct dějinami lidského ducha, výpovědí o mně jako o člověku, ale i o vás. Ano! Musím se přiznat, že jsem na festival přijela až dnes, ale lidská přetvářka je všudypřítomná a nesmrtelná jako ta Bohdalka v Nesmrtelné tetě. Nedaly se peníze na kulturu – konkrétně na mezinárodní festival Setkání/Stretnutie – a festival zanikne možná už v příštím roce, ale pro dnešek si podáváme s úsměvem ruku s panem zubařem přes kulturu před inscenací Gottland. Musíme? Chceme? Co nás přivedlo do této situace. Okolnosti? Ale kdo si tyto okolnosti vytváří? Přiznejme si, že my sami. Ano, jsem ateista a nevěřím ve vyšší princip, který nás vede.
 

„Já půjdu tam a ty tam“ – ty nejbanálnější věty vystihují podstatu věci. Gottland nenásilně nastavuje divákovi zrcadlo. Otázka je, jak se na sebe divák podívá. Můžeme se urazit, nebo se smát, plakat, přemýšlet, poučit se, nebo jen soustředěně vnímat, jak nás Mikulášek unáší do svého stylizovaného světa pointovaného scénografií Marka Cpina, celý inscenační tým nám předkládá příběhy českých osobností, ale i českého národa druhé poloviny dvacátého století a jeho přelomu bez patosu s přesnou dávkou nadsázky, ale i lidskosti s přídavkem hořkobolného úsměvu a závěrečného Žalmu 71 Karla Kryla.
 

Popsat inscenaci Gottland v 1700 znacích je nemožné. Zjednodušovat a popisovat umí každý a já v závěru volám: Ať žije svoboda ohraničená ploty.
 

PS: Je přibližně jedna hodina ranní a z reproduktorů se ozývá hlas inspice, která konstatuje, že Komunismus skončil. A já zvažuji, co mám vlastně oslavovat...
 

[Jana Štecová] Druhý festivalový večer patřil představení Národního divadla moravskoslezského – inscenaci Gottland z pera polského spisovatele a novináře Mariusze Szczygiela. Tato inscenace je v podstatě reportáží o České republice druhé poloviny 20. století, jakýmsi obrazem dějin našeho národa, který zachycuje změny politických režimů v zemi a zároveň je sondou do života českých osobností. Autor se zamýšlí nad naší národní povahou, ať už v dobrém nebo ve špatném světle, a nad životními příběhy některých českých osobností. Není však soudcem, nýbrž nezávislým pozorovatelem.

Popisuje události, jakými byla Anticharta, stavba Stalinova pomníku v Praze nebo období normalizace. Fakta o životě Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Tomáše Bati, Lídy Baarové aj. v menší či větší míře známe, zde se dozvídáme hlavně jejich myšlenky a pocity. Tato hloubková sonda do duše českých osobností dělá celou inscenaci velmi zajímavou. Jejich životy nelze hodnotit jednoznačně, nejsou černobílé. Co cítila Lída Baarová, když měla poměr s Goebbelsem, a jak to celé hodnotila po mnoha letech? Co cítil Otakar Švec, když musel zcela nedobrovolně postavit pomník Stalinovi? Takové otázky a pocity se prolínají celou hrou, stejně jako prvky jemné ironie.

Text působí zpočátku trošku rozpačitě, stejně jako jeho režijní zpracování, jedná se však o vysoce hodnotné dílo, které vede k hlubokému zamyšlení nad naší národní povahou a nad osudy některých významných osobností českých dějin minulého století.

Komentáře k článku

Nový komentář