Elf elfovi vlkem

[Daniel Rampáček] Po delší pauze se na prkna Městského divadla vrací jedno z kultovních děl muzikálové produkce devadesátých let, původní hudební adaptace Sny svatojánských nocí. Omlazení hereckého ansámblu klade před inscenátory nové výzvy. Zatímco při skupinových scénách, například při početí dítěte, kdy pod pláštěm Polymnie (Markéty Sedláčkové) celý soubor společně kouzlí magický tep přítomné chvíle za znění ústřední písně „Já jsem ty, ty jsi já“, se představení rozpadá v nejistotě individuálních výkonů. Když totiž na scéně zůstane třeba Oberon sám (Karel Škarka), cítíme, že herec si na roli teprve zvyká. Podobná stylizace všech postav (kmenové malování) podrobnější vykreslení stěžuje. Kdo však vyniká, je Puk (Aleš Slanina), jenž svou přítomností na jevišti, ať už přímo nebo z koruny stromů, neustále sceluje výraz dění. Svou bezpohlavností stojí nad vášní, která zmítá celým lesem. Tu nahrazuje maska cynismu. V zelených cárech látky, které tvoří změť divokého hvozdu, se odehrává neustálý zápas lásky s lidskými neřestmi, zaslepeností. Východisek příliš nemáme, ve spirálách se vracející písně na nás působí silou přírodní nutnosti. Pocity nudy, neustálé hledání něčeho nového, zahleděnost do vlastního obrazu, to vše milencům zas a znovu zabraňuje ve skutečném sblížení. Po chvilkovém probuzení z iluzí a chvilce souznění celý konflikt nastává nanovo. Představení má i po dvaceti letech na scéně zvláštní kouzlo a vymyká se soudobé produkci. Za pohádkovým motivem muzikálu se totiž skrývá zákon džungle.

Sen o harmonii
 

[Tereza Welszarová] Příběhem jednoho snu, který ve skutečnosti trvá pouhé 2 vteřiny, diváky po celou dobu provází Puk (Aleš Slanina). Tento „nejvyšší hybatel“ vládne nad kolektivním snem přítomných diváků pevnou, avšak trochu škodolibou rukou. Jednou vážný kazatel v přemítání o veškerém zlu světa, jindy rozkošnický uličník při jeho nápravě. A právě takové jsou Sny… v Městském divadle Brno.
 

Zvuky, světla, barvy. Chvíli divoký sen, ve kterém jsou lesní skřítci sobečtí, závistiví, plní zášti, a v zápětí kouzelná pohádka plná tolerantních, ohleduplných a láskyplných bytostí. Na diváka útočí absolutní kontrasty, které jsou vnímány skrze příběh i hudbu, a přesto tomu všemu vládne dokonalá harmonie lesního palouku, syntéza, o jakou ve svém snovém světě celou dobu usiluje Puk. Z tohoto důvodu také neustále míchá osudy postav, nechává je zakoušet všechny podoby lásky a nenávisti a snaží se je poučit a pozvednout k dokonalosti. Děj cykluje a ve finále, když už to vypadá, že láska zvítězí, se velkým obloukem příběh vrací zpátky na začátek. Stejný obraz, stejný song, stejné sváry a vše může začít nanovo. No nechtěli byste v tom kouzelném světě zůstat trochu déle?
Uznejme, že v hlubších polohách zpěváky přes hlasitou hudbu neslyšíme, že se občas někomu zlomí hlas nebo nezachytí svůj nástup. Ale co na tom? Muzikál není jen sled dokonalých pěveckých čísel. Mnohem silnější dojem zanechává právě ona syntéza a harmonie celého představení. Mně se snilo krásně.
 

Komentáře k článku

Nový komentář