Krásný svět stáří vyplněný melancholicky úsměvnými vzpomínkami, okořeněný neméně jímavou čechovovskou atmosférou. K podobným očekáváním by titul Můj krásný svět (zatímco v televizi běží Tři sestry od Čechova) mohl vybízet. Na sklepní scéně Husy na provázku se ovšem melancholie proměňuje v ironii. Můj krásný svět je ve skutečnosti “Můj krásný svět“.

Text současného autora Pavla Trtílka (*1977) a překladatele Jana Krupy (*1984) se v roce 2005 dostal do užšího výběru Cen Alfréda Radoka za původní hru. Tragikomický příběh vypráví o jednom z pravidelných setkání starých přítelkyň v bytě jedné z nich. Původně mělo k Vilmě dorazit více dam, většině z nich ale převážně zdravotní důvody v návštěvě zabránili. Sejdou se tedy tři. Vilma, Bělka a Zďěňka. Hlavním tématem hovoru jsou nemoci, úmrtí a jiné nejzajímavější novinky z jejich okolí. Vilma však dnes pozvala děvčata z jiného důvodu. Chce jim ukázat všechny ty krásné věci, které si už dlouho pravidelně objednává z nabídkových katalogů na dobírku. Doufá, že prohlídkou sady příborů (které nepoužívá) a sklenek, CD (které nemá na čem přehrát), houslí (na které hrát neumí), pytlíčků semínek (které nevysadí ze strachu, aby květiny neuschly), knih, termosky, příručního vysavače a spousty dalších nepostradatelných věcí udělá děvčatům radost. Ty jsou však jejím neuvážlivým utrácením, vtírající se otázkou, kde na to bere peníze a nevábným pohoštěním (osmnáct let starým nálevem z meruněk) natolik rozhořčeny, že pokaždé, když Vilma odchází pro další věc, zničí některý z jejích pokladů. Spolu s narůstajícím počtem předmětů stoupá i agresivita důchodkyň až do příchodu další postavy, exekutora Holínky. Dámy s jistým sadistickým uspokojením zjišťují, že se Vilma dostala do bankrotu a v rychlosti návštěvu ukončují.

Režisér Vladimír Morávek spolu s dramaturgyní Lucií Němečkovou text zkrátili asi o třetinu a doplnili jej o pečlivě vybrané citace Čechovových Tří sester. Tak získala inscenace svůj podtitul a zároveň bylo existenciální téma, již obsáhlé v původní verzi, prohloubeno a zvýrazněno. Dalším zásahem do textu je přidání pasáží informujících o momentálním místě výskytu amerického prezidenta, čímž inscenátoři podtrhli téma pomíjivosti a relativity bytí, protože stejně jako prezidentovi sedícímu v letadle vysoko nad Brnem nezáleží na třech důchodkyních kdesi hluboko pod ním, tak starým dámám ve Vilmině bytě neleží na srdci summit „O naději“, na který prezident cestuje. Můj krásný svět z pera autorů se tedy režijně-dramaturgickou úpravou výrazně proměnil, avšak jeho směřování k jedinému ostře pointovanému závěru dělá z tohoto pel-melu obrazů a situací jednotný a fungující celek.

Na jistá režijní klišé jsme z předešlých Morávkových režií zvyklí ani inscenace Můj krásný svět se jim nevyhnula. Přesto intimnost sklepního prostoru, blízkost jeviště s hledištěm a celková koncepce inscenace napomohla přirozenému vyznění režijních prostředků. Zmiňované, často užívané prvky jako je jevištní kouř, postava vystupující z příběhu a temná, hlasitá hudba, nezatěžují tentokrát inscenaci nadbytečnou efektivností, ale jdou ruku v ruce se smyslem a podstatou samotného jevištního dění.

Inscenátoři předkládají sami sobě i divákům existenciální otázky, které vrší, rozbíjejí a překonávají dalšími, podobně jako se scéna plní sádrovými panenkami (zástupnými rekvizitami pro všechny Vilmou zakoupené věci), neustále ničenými a nahrazovanými novými. Odpovědi se nacházejí někde mezi střepy, nikdy nejsou úplné. Nejnaléhavěji zaznívají otázky nevyslovené, a přesto po celou dobu přítomné. Proč tu vlastně jsem? Proč tu vlastně ještě jsem? Smysl vlastní existence řeší člověk celý život, ale právě ve stáří na něj doléhá nejtíživěji.

Snaha najít si ve svém bytí smysl, není jen potřebou, ale přímo nutností třech představitelek. Každá se se svou opuštěností vyrovnává jinak. Zdeňka (Ivana Hloužková) se snaží obloudit smrt přehnaným zájmem o své zdraví, v Bělce (Andrea Buršová) stáří a bezmocnost probouzí zášť a skrývanou agresi, Vilma (Anežka Kubátová) svou potřebu být ještě někomu užitečná realizuje objednáváním nesmyslných předmětů, a to s naprostou pravidelností, aby na ni firmy „nezanevřely“.

Inscenace se ovšem neutápí v louži sentimentality a smutného rozjímání. Ironie s jakou je pohlíženo na téma opuštěného stáří, přesně vystihuje sladkobolnost života jako takového. Můj krásný svět je druhým dílem projektu Žena na Provázku, jehož záměrem je předvést herečku, ženu jako klauna a navázat tak na tradici provázkovských klauniád. Každé z trojlístku generačně i výrazově dost rozdílných hereček se podařilo plně uplatnit svůj smysl a především cit pro komično i s jeho nejjemnějšími odstíny. Pomalé frázování, přesný timing, s ledovým klidem použitý černý humor a sebeironie. Přirozeně plynulé přechody mezi jednotlivými hereckými rovinami. Z tíživých existenciálních úvah „Jsem zoufalá a nechápu, že jsem ještě živá, že jsem ještě nespáchala sebevraždu...“ do absurdně komických situací a hlášek „Pořád jsem se převalovala a jediný výsledek byl, že se mi přeleželo levé oko.“ „Měl všechny známé vady řeči a pouze jednu ledvinu.“

Tragikomickému ladění inscenace odpovídají i kostýmy, především použité paruky, ohavné prošedivělé a výrazně rozcuchané. Není tedy divu, že proměna v čechovovské postavy se uskutečňuje právě skrze ně. Sundáním paruky se ze starých drsných dam stávají křehké sestry. Podobně tak v závěru sundávají své tmavé beztvaré šaty, aby se na poslední příchod na scénu převlékly do baletních šatů a odkryly tak křehkost svého vnitřního a snad krásného světa.

Pověstné mrazení v zádech vyvolává především kombinace obou výše zmiňovaných hereckých rovin. Především pak výkon Ivany Hloužkové vykukující z vykuchaného televizoru. Pozvolně pronáší Čechovovy repliky a to zcela záměrně proti jejich smyslu. Smrt otce komentuje s naivním úsměvem, který vzápětí vystřídá rozechvělý hněv. Stejně tak Andrea Buršová přechází z komicky stylizované mluvy, typické pedantskou artikulací do afektovaných poloh a extatického uspokojování se agresí. Ani mládí Anežky Kubátové postavě neubírá na uvěřitelnosti. Naopak se stává metaforou Vilmina mladistvého pohledu na svět a gymnastická hvězda, na starou dámu to obdivuhodný akrobatický výkon, v úvodu a v závěru jen podtrhuje její životní motto: Život je krátký, tak co, člověk si ho musí umět užít!

Podobně jako v jiných inscenacích (Velice modrý pták, Kníže Myškin je idiot) používá Morávek i zde zcizovacího efektu prostřednictvím postavy vystupující z příběhu a hovořící ať už za svou osobu či jako komentátor dění. V Mém krásném světě jde o personifikované scénické poznámky, ty ovšem tentokrát nefungují jen jako zdcizující prvek, ale příběh jaksi zaštiťují, dávají mu větší prostorovost, neomezující se jen na čtyři zdi Vilmina bytu. Tato personifikovaná poznámka, Anna Duchaňová, oblečená do kostýmu baletky, nejen komentuje dění, ale v různých melodických obměnách prozpěvuje vlezlý hit Jedna bílá orchidej. Její vztah k ostatním postavám však zůstává neosvětlen, při některých promluvách ji ženy pozorně pozorují, vnímají a akcí na ni reagují, jindy ji přehlíží, aby ji v závěru přijaly jako součást scény, kdy hrající na saxofon a stojící na židli podtrhuje rozvrácenost vztahů a disharmonii opuštěnosti starých dam. Pravidelná výstavba opakujících se situací je narušena příchodem inspektora Holínky (Michal Bumbálek). Pravděpodobný záměr podtrhnout absurdnost situace kostýmovým řešením této postavy ( holá hruď a baletní sukénka) působí trochu rozpačitě, stejně tak grandiózní odchod, kdy exekutor drží ve zdvižených rukou zlatou sošku baletky (jako symbol zabavení veškerého Vilmina majetku).

Scéna koncipovaná jako byt-odkladiště, přeplněná nesmyslnými předměty (od umělého vánočního stromku, přes polici přeplněnou budíky, až po vycpaného ptáka odloženého na skříni) se zásahem “přejících“ dam proměňuje v byt-smetiště. Podobně destruktivní charakter má i vývoj, nebo spíš odkrytí vztahů mezi přítelkyněmi. Ubližují si v touze najít ve svém světě krásné místo, nebo aspoň klidné místečko, kde by si nepřipadali tak zbytečné. Hledání je to dojemně absurdní i groteskně smutné.

Komentáře k článku

Nový komentář