Ve své tvorbě se zaměřujete na zachycování života na venkově. V čem se to liší od fotografování městského divadelního festivalu?
Divadelní prostředí mi není cizí. Pro závěrečnou práci na Škole výtvarné fotografie jsem si zvolil divadelní prostředí a fotografoval zákulisí baletních souborů (Divadlo života, 1978). Později mě pan Daniel Dvořák oslovil k zachycení zákulisí Státní opery (Za oponou, 2003). V těchto projektech jsem vyhledával život za divadlem, ale fotit divadelní festival je jiné. Zde se mísí realita a snová divadelní skutečnost. To mě zajímá, snažím se fotografovat více a spíše v šatnách, zákulisí, ale i při představení. Scénografie sama o sobě je úžasná, ale to je pro jiné fotografy.

Podtitulem festivalu je „diverzita kultur“. Jaké rozdíly vnímáte v naší kultuře?
Kultura je pro společnost velmi důležitá. Žiji v mále vesnici Sovinec, ale snažil jsem se, aby se zde představovali nejvýznačnější umělci, hudebníci a divadelní soubory. V osmdesátých letech, když jsem pracoval na statku a nesměl učit, jsem pořádal zájezdy s lidmi z kravínů a polí za tou nejlepší kulturou. Nesmíme podceňovat člověka a diváka, jsou velmi kultivovaní a znalí poměrů a televize dokáže zprostředkovat výborné filmy a divadelní záznamy i do té nejzazší vesničky. Líbí se mi, že úroveň tohoto festivalu je mimořádně vysoká a zároveň si každý z návštěvníků může najít svojí rovinu vnímání.

Jaké předpoklady vnímání a vidění kultury si je třeba osvojit?
Důležitější než vidění je citlivé vnímání a mít otevřené srdce. Dokažme přijímat a nezaseknout se v prvních minutách i před tím, co není náš šálek kávy a co nejsme schopni pochopit. Otázkou je nejprve myšlenková a vnitřní kultivace člověka, až poté může začít vnímat vizuální kulturu. Vidím na svých studentech z opavského Institutu tvůrčí fotografie, jak se mladý člověk za posledních dvacet let velmi proměnil. Má velké znalosti, přehled a je velmi vnímavý a svobodný. To je další předpoklad otevřeného, nepředpojatého vidění.

Komentáře k článku

Nový komentář