Slavnou hru Calderóna de la Barcy Život je sen v překladu Vladimíra Mikeše uvedlo Divadlo J. K. Tyla jako svou čtvrtou premiéru letošní sezóny 30. dubna 2011.Hra, která byla napsána v letech 1631 – 1632, v době zlatého věku španělského divadla, nabízí filozofické otázky, a to ohledně reality života a reality snu. Ale také otázku a další rovinu příběhu, silně přesahující až do současnosti: Co se stane s chováním člověka, který je od svého raného dětství vězněný a naprosto sociálně vyloučený? Jediným společníkem mu je jeho věznitel. To vše nabízí hra Život je sen. To vše nabízí hra Život je sen, navíc v krásných verších překladatele Vladimíra Mikeše.
 

Život je sen je příběh prince Segismunda, vězněného svým otcem králem Basiliem od svého narození ve starém hradu mimo dosah živé duše (kromě starce Clotalda). Důvodem je proroctví, že Segismundo zabije svého otce, vláda prince bude krutá a lidé v zemi nešťastní. Vedlejší linie příběhu vypráví o dívce Rosauře, která do polské země jede v přestrojení za muže společně se svým sluhou Clarínem, pomstít svoji čest, tedy zabít svého nevěrného milence vévodu z Litvy Astolfa. Ten změnil směr svého zájmu na infantku Estrellu, svou sestřenku a zároveň dceru předcházejícího krále, přičemž zde nečekaně pozná svého otce. O existenci prince nemá ani Estrella, ani Astolfo ponětí, a tudíž očekávají možnost převzetí trůnu. Basilio se však rozhodne dát svému synu šanci a jmenovat ho následníkem trůnu – novým králem. Clotaldo má za úkol říci mu celou pravdu a všichni očekávají, jak se Segismundo bude chovat. Pro případ, že by se proroctví vyplnilo a Segismundo chtěl vládnout krutě, před jeho vyvedením z vězení mu má Clotaldo podat opojný lektvar, díky kterému nebude vědět, jak se do paláce dostal. Pokud by vládl krutě, bude mu opět podán tento lektvar a bude navrácen do svého vězení s tvrzením, že se mu vše jen velmi živě zdálo. Tím bude jeho trápení „menší“.
 

To vše se také stane, ale hra tím nekončí, nýbrž se dostává do svého ohniska, tedy do filozofického přemyšlení o realitě a snu, vlastních možnostech ovlivnit život svými činy a následné pochybování o všem. Jan Maléř coby Segismundo prožíval vnitřní samotu a vypořádání se se zradou svých nejbližší. Vnitřní boj a rozervanost. Sílu bojovat a následnou odevzdanost. Střídalo se zde napětí, rezignace a opět odhodlání bojovat. Odraz celoživotního nespravedlivého věznění, izolace a samoty. Mísil se v něm rozpor, co je dobré, a co je nutné potrestat. Postrádal hranice, které člověk poznává díky společnosti. Jeho úvodní monolog o osamění byl stejně rozervaný jako celý jeho život. Bezhlavé přemisťování se ze strany na stranu, které stejně nemělo žádný cíl, protože jakékoliv svobodnější gesto bylo ostře přiškrceno délkou jeho provazu, kterým byl ve věži připoutaný a který ho opět vrátil na dno. Kostýmem připomínal spíše Hanibala – kožená maska na hlavě, respektive čepice evokovala náhubek pro vzteklé psy. Celý oděv byl černý, navíc byl spoutaný na několika místech ocvočkovanými pásky. Zvířecí kůže, kterou Segismundovi předepsal Calderón, by nikdy v divákovi nevyvolávala takové obavy, jako kostým Jany Hauskrechtové; totiž strach. Kostým z něho udělal nebezpečnou osobu – přesně tak, jak ho vnímal jeho otec – král Basilio. Basilio (Viktor Vrabec) příliš slabý na to, aby se proroctví sám postavil, ale příliš křesťanský na to, aby synovi nedal šanci. Právě v momentě rozhodování o uvedení prince do paláce je jasně zřetelný vliv křesťanství, který si Calderón ve hře neodpustil a přiznal tak silné křesťanské vlivy té doby. Jako by mu křesťanská víra ukládala povinnost dát svému synovi druhou šanci. Jeho paradoxní jednání „ve prospěch“ země, které vládne (uvěznění syna), vnímá divák s potěchou, protože Viktor Vrabec zde přesvědčuje diváky o „správnosti“ svého rozhodnutí. Především momentem, kdy popisuje okamžik Segismundova narození, při kterém zemřela matka, Basiliova milovaná žena. Emotivním vyprávěním si získává diváka, který náhle pociťuje i lítost nad jeho osudem – ztrátou ženy a svým způsobem „chápe“ svalení viny na syna.
 

Velmi milým překvapením bylo ztvárnění Clotalda Zdeňkem Muchou. Obdivuhodný byl především monolog Clotalda při vnitřním konfliktu, zda zatknout muže s mečem (převlečenou Rosauru), který daroval milované ženě (předpokládal, že je to jeho syn), nebo ho propustit, ale zradit tak svého krále, kterému je po celý život bezmezně věrný. Mucha mluvil rozvážně stejně tak, jako rozvážně přemýšlíme o bytostně důležitých věcech. Z celého monologu neuniklo ani písmenko. Šlo o velmi silný okamžik, bezesporu také díky režijní práci. Stejně tak zdařilé režijní uchopení se ukázalo při scéně předávání medailonku, který Astolfo (Martin Stránský) nechce předat Rosauře (Andrea Černá) pro Estrellu (Klára Kovaříková). Na medailonku je vyobrazena Rosaura, o čemž Estrella neví, chce jen medailonek s podobiznou ženy - který Astolfo nosil celou dobu na krku, na důkaz toho, že vztah s ní bere opravdu vážně. Medailonek od něj má převzít Rosaura, která se v Polsku vydává za někoho jiného. Astolfo ji samozřejmě poznává a začíná boj o medailonek. Ačkoliv text mluví o souboji, režisér Juraj Deák tento moment povznesl na boj vášně, a to oboustranné. Místo toho, aby se o medailonek jen přetahovali, při tomto souboji se dostali tak blízko sebe, že z toho vzniklo vášnivé objetí na tři čtyři vteřiny utopené v souboji o podobiznu. Tímto uchopením dal celé situaci ještě větší emotivní napětí.
Přenést na diváka poezii hry tak, aby ho zcela naplnila, přitom udržet rytmus hry i pozornost diváka po celou dobu představení je těžké. Stávalo se, že rytmus a samotná gesta a pohyby převálcovaly poetický text – převážně ve vypjatých situacích, kdy se zesiloval hlas a zrychlovala mluva. Protagonistům v ten okamžik nebylo rozumět, takže k divákovi se text už nedostal. Nutno přiznat, že se to nestávalo často, ale když už ano, výsledkem bylo chvilkové vytržení z celé poetiky hry, což byla velká škoda.

Kostýmy Jany Hauskrechtové byly propracované a rozehrávaly hru symbolů. Nepřehlédnutelný černý šál, který u sebe nosila Estrelle, byl navíc povýšen na rekvizitu, s kterou si stále hraje. Zbývají ale mnohá proč. Proč měl paruku pouze Astolfo, Estrelle a v době své vlády Segismundo. Silně jsem postrádala paruku u krále Basilia jakožto hlavního vládce. Nabízí se vysvětlení, že paruka značila jistou masku, která by zastřela pravé touhy postavy (jakési „šaty, které dělají člověka“). V tomto případě nejspíše touhu po trůnu. Přesto ve mně toto ztvárnění vyvolává spíše nedostatek a mýlení diváka.
 

Neuspokojil mě ani fakt, že Viktor Vrabec coby Basilio je bělovlasý. O významu nepřehlédnutelné zlaté pumy na černých šatech Estrelle, a později i Segismunda se můžeme pouze dohadovat. Zda značily potenciál šelmy či cosi jiného? Šedá řasená látka vnitřní strany plášťů Segismunda, krále i Clotalda snad mluvila o urozeném postavení dotyčné postavy. Také nevím, proč v době války byla Estrelle v kostýmu připomínající negližé? A proč po nekončících bitvách, kde, jak slyšíme, teče krev proudem, se vrací vyčerpaný Basilio v běloskvoucí košili bez jediné krvavé skvrny. Toto diváka zarazí. Otázka je nasnadě: Kde tedy Basilio bojoval?
 

Hudba Daniela Fikejze celou inscenaci umocňuje. Počínaje mystickým zvukem připomínající hrací skříňku při jakékoliv úvaze o snu, konče skvělou hudbou dokreslující atmosféru války s prvky sirén, které však v momentu, kdy si je uvědomíme, zase odeznívají. Stejně tak scéna Ivo Žídka nabízí variabilitu. Hraje si se světlem, stroboskopem, promítáním za scénou, které se nezdají být na efekt, protože cíleně umocňují atmosféru a neslouží pouze k vizuálnímu uspokojení. Použitím stroboskopu v momentě, kdy se válčí, se režisér vyvaroval eventuelní trapným scénám velkolepých bitek, kdy boje mezi něco málo postavami působí spíše komicky.
Celá inscenace navzdory ne zcela dotaženým detailům slibuje příjemný zážitek, který přesahuje do vlastních úvah o realitě a snu, ale také izolaci a samotě odrážející se na chování člověka. Navíc s krásným poetickým textem.

Komentáře k článku

Nový komentář