Součást programu Writers on the Move - text je převzat z anglické verze ze serveru Diana Damian – Performance Criticism.

Existuje divadlo, které vypráví, a divadlo, které vyprávění naopak reflektuje. Tato opozice nicméně nepostihuje všechny rozdíly mezi tradičním a experimentálním divadlem – ve skutečnosti jsou obě tyto kategorie navzájem v zásadním rozporu. Konflikt mezi nimi je podobné povahy, jako je tomu v případě rozdílu mezi historiografií a teorií historického poznání. Zatímco historiografie zaznamenává dějinné události, gnozeologie dějin analyzuje podmínky, ve kterých dochází ke čtení těchto záznamů. Díky podobné reflexi je možné uniknout dosebezahleděnosti, dostat se za hranici pouhého sdělování vlastního názoru a vykročit z bludného kruhu prázdných spekulací. Z tohoto úhlu pohledu je divadlo, jaké provozuje Socìetas Raffaello Sanzio, jednoznačně divadlem noetickým.
 

Na základě Abbottovy Pustiny realizuje Chaira Guidi svůj prastarý experiment s možnostmi hlasu a narace na divadle. Performerka je schopna odvyprávět mnohovrstevnatý příběh zalidněný množstvím různorodých postav díky tomu, že využívá narativního potenciálu obrazů a neustále se odkazuje k jazyku samotnému jako k podstatnému divadelnímu prvku. Způsob, jakým je příběh vyprávěn, tak výrazně přispívá k jeho čtení jakožto díla založeného na smyslovém vnímání skutečnosti.
 

Navzdory minimalistickému ztvárnění (jeden herec, pár rekvizit) je Last Time I Saw My Father (Naposled, kdy jsem viděl svého otce) velmi komplexní hrou. Podtitul „animovaný muzikál“ jasně naznačuje, jaké výrazové prostředky byly v této „laterně magice“ použity. Nic zde není náhodné, komunikativní i magická síla každého divadelního prvku je maximálně využita, podobně jako tomu bývá v případě drog s účinnou látkou, jejíž ideální koncentraci v jedné tabletce jsou zjišťovány pomocí desítek experimentů.

Představení vzniklo v průběhu workshopu, který se zabýval experimentováním s hlasem a který proběhl pod vedením Chiary Guidi v několika italských a francouzských městech. V jeho průběhu Guidi s účastníky dekonstruovala určité vizuální a emotivní ideje, prezentované původně prostřednictvím animovaného filmu. Čtyři herci, sbor sopránů, hudebníci a videoprojekce společně utvářejí jednání a pohyb na scéně, která je tvořena množstvím různě vysoko položených balkónů. Zvuková složka a její spojení s animovaným filmem hrají v inscenaci vedoucí úlohu. Její příběh, vyprávěný pomocí obrazů, se pozvolna vynořuje z jednolitého magmatu zvuků, šepotu, dechu a ojedinělých slov. Promítaný animovaný film působí syrovým a pulzujícím dojmem, komentují jej zvuky vytvářené přímo na scéně a violoncello s klavírem mu dodávají rytmizující interpunkční znaménka.
 

Světelný design (Fabio Sajiz) vytváří na scéně posvátnou a rituální atmosféru, připomínající setkání tajných bratrstev v podzemních kryptách za zvuku náboženských zpěvů. Bílé šaty hereček, přetvořené světlem, získávají podobu snové vize. Hry se zvukem, které Guidi (jediná postava, která po čas hry mlčí) na scéně provozují, se skvěle doplňují s emocionálně laděným partem ženského sboru. Způsob, jakým spolu tyto dvě linie v inscenaci komunikují, je klíčový pro odvyprávění příběhu, který na scéně není v materiální formě vůbec přítomen.
 

Zmíněný animovaný film, podstatná součást celé inscenace, je jakousi temnou bajkou o podvrženém dítěti a hledání mrtvého otce, kterou se vytrvale proplétá obskurní postava starého hrobníka. Divák ale nenachází žádnou stopu, která by vedla k jasnému poselství. Rozvíjející se epilog v řeckém stylu je znenadání pohřben všepohlcujícím šumem, který příběh vmžiku odvane kamsi pryč. Opravdové tajemství se totiž zdá tkvít zcela jinde, a sice na křehké hranici mezi obrazem, hudbou a zvukem. Inscenace může být vnímána jako cesta do podzemní jeskyně, kde se jako netopýři snažíme prostor obsáhnout tím, že nasloucháme svým vlastním hlasům a ozvěně svých myšlenek. Takovýto úhel pohledu by mohl být zajímavý už proto, že by dovolil prolomit frontální povahu představení, které by se tak pro diváky stalo dynamičtějším.
 

Naposled, kdy jsem viděla svého otce je odvážný, a svým způsobem poměrně manipulativní divadelní experiment, při jehož sledování může publikum zatoužit po racionálním vysvětlení dějů, které se před ním odehrávají. Avšak zde se vracíme k počáteční paralele: zaznamenaný zvuk a obraz se stávají podkladem pro reflexi – reality, divadelního artefaktu i sebe sama.
 

Komentáře k článku

Nový komentář