Plzeňská Alfa s jazzovou Omegou

Divadlo Alfa Plzeň nalezla v Bradfordově díle vděčnou inspiraci pro peprnou feérii, střílející si ze starozákonních příběhů. Ty se proměňují z moudrých podobenství v ještě moudřejší košilaté historky o vilných starověkých králích a jejich záletech. Jak již název napovídá, zásadní změnou oproti „originálu“ je změna barvy kůže vyvoleného národa a s ní také posun v akcentech biblického poselství. Všechny kapitoly jazzového Písma, doprovázeného živým „bandem“, nejsou totiž pointovány ničím jiným než sexem. Hned čtyři generace králů jsou v rámci prozíravého božího plánu testovány pokušením nejsvůdnějším. Bez naděje na odolání, samozřejmě. V černošském evangeliu holt tělesnost hraje mnohem intenzivnější úlohu než v poněkud suché „bělošské“ variantě.
 

Copak je to ale za Boha, kerý stojí za tak sofistikovaným plánem? Kdo se skrývá za plentou v trojúhelníkovém rámu s vševidoucím okem, respektive stroboskopem na vrcholu? Kdo jiný než milý stařík nevinně kulaťoučké tváře („živě“ obsazený Vladimír Čada), vznášející se na naducaném obláčku a promlouvající hlasem zmohutnělým digitální ozvěnou… No, tak to snad vypadá na první pohled. Při podrobnějším prozkoumání jde o mazaného hochštaplera v blýskavém flitru s konferenciérskou hučkou na hlavě. O osudech lidstva nerozhoduje dle nekonečné moudrosti, ale dle partie pokeru, kterou hraje s archandělem Gabrielem (jinak podlézavým bonzákem). Černošský Bůh je pěkné čertovo kvítko a peripetie, které sesílá na nebohý vyvolený lid spíše než ke spáse vedou k pánbíčkovu povyražení. Však také přiznává, že jeho základním dogmatem je „Lidi by možná zasloužili vyhladit. Ale pořádně zatančit quickstep nebo zahrát blues… S anděli bych to tu nevydržel!“
 

Loutky mají naddimenzované hlavy se zvýrazněnými masivními rty a využívají tak vizuální stereotypy negroidní rasy. Bibličtí hrdinové se prezentují v podobě od rastamanského krále Achaba po kudrnatého proroka Daniela, který jako by z oka vypadl Jimi Hendrixovi. Loutky jsou vizuálně i pohybově stylizované velmi cílevědomě, díky čemuž se jiskrně mísí biblická atmosféra s prostestně jadrným jazzovým feelingem. Živá herecká akce je sice v pozadí, ale zcela skryta není a výraz loutek v druhém plánu bohatě doplňuje. Herci v bílých montérkách, tričkách či sukních vlastně fungují jako sbor andělů, uvádějící dílo Boží do chodu. Vedle šťavnaté hry hlasem je úctyhodná bohatost gestikulace (dlaně propůjčené vodiči jsou nejživějším atributem loutek), s níž Plzeňáci rozehrávají rázovitost jednotlivých postav. Divadelníci se nestydí a hned v první kapitole loutku chtivé vdovičky, flirtující s králem Danielem (mimochodem skládajícím žalmy pro banjo), svléknou pěkně do naha, bez obalu rozehrávajíce její tělesnost. Nápaditého scénického pointování užijeme ve chvíli, kdy pubertální telátko Salome performuje před namlsaným kaňourem Nabuchodonozorem: loutka jen za pomocí magnetů v různých odvážných polohách svůdně tančí kolem tyče.
 

Alfě se podařilo hodně vysoko nasadit laťku rozvernosti a udržet ji tam smyslem pro humor i citem pro přesnou žánrovou stylizaci. Zvládají tak i poněkud monotematickou látku udržet po celou dobu ve svižném a zábavném tempu. Evangelium, které si Alfa vybrala, je možná poněkud hedonistické, ale na druhou stranu: pořádně zatančit quickstep...
 

Komentáře k článku

Nový komentář