Baro(c)k for people
Nevídaně intelektuální auru má kolem sebe nadšenecký soubor z Kuksu. Hrdě se hlásí k tradici barokního divadla a své kořeny cítí až u proslulého hraběte Šporka, produktivního příznivce profesionálních kočovných společností. Není ovšem nutno se bát toho, že by se v podání souboru jednalo o nudné autentické rekonstrukce. Geisslers Hofcomoedianten ví, že oživit historii je možné jen jejím přenosem do současných souvislostí.
Ztvárnění Andromaché, operního libreta z pera Apostola Zena, je proto dokonale moderní.
Zašmodrchaný příběh plný spletenců mileneckých, mateřských i mocenských lásek, v rychlosti předvypráví prolog. Tím je Apolonův věštec Helenos v barokní paruce, rozdávající coby režisér role a charakteristické atributy jednotlivým postavám. Už zde jak vidno prosakuje metadivadelní rovina, která v decentní míře zcizuje představení po celý jeho průběh. Herci tu a tam vypadávají z rolí a v civilních polohách řeší provozní zádrhely. Tvoří to kontrast i úlevu od operní stylizace velkých gest a bouřlivých citů, která se zakládá na sošném a gesticky nadsazeném herectví. Dámy ve svých emocionálních výtryscích neustále zaujímají krkolomné pózy, výbušný Odysseus v podání Martina Bohadla kolem sebe výhružně máchá sekyrou. Herci jsou na vše připraveni a zvládají všechny rozličné polohy dobře. Ne snad s plně profesionální čistotou, ale rozhodně s umem a kontrolou nad věcí. Jasné typové vymezení postav zvládají též bez křeče, byť se někdy karikatura blíží k hraně únosnosti. I na hrbícího se poseru Oresta se ale při zdravě sebevědomém výkonu dá bez potíží přistoupit.
V čem, kromě postmoderního odstupu od látky, spočívá proklamovaná stylová modernost, jsme zatím neodhalili zcela. Podstatný je totiž ještě jiný kontrast: celý děj je přenesen do truhlářské dílny. Připomíná tím režie Jana Mikuláška, který též situuje velké příběhy do kulis obyčejnosti. Postavy jsou oblečeny do pracovních zástěr a neustále proměňují atributy dílny v divadelní znaky. Dvojici dětí například zastupuje rozseknuté poleno, hrobku nahradí starobylá kamínka a může dojít i k tak pikantní situaci, kdy Pyrrhos doslova hobluje zbožňovanou Andromaché, zatímco ze zákulisí dvojici zasypávají spršky pilin. Herecká akce se navíc bohatě opírá o nařezané špalky, na kterých se dle potřeby stojí, sedí, do kterých se seká, nebo které se skopávají coby symboličtí nepřátelé. Herci interagují i se zpívající sochou (Jana Klugarová), která ze svého piedestalu (basa od lahváčů) operními vsuvkami komentuje dění.
Zvolené prostředí je rozhodně divadelně využito do detailů. Zbývá ale otázka, jaký smysl má tato metaforická báze pro děj a jeho potenciální témata. Kromě toho, že přesazuje mýtický příběh do kontextu obyčejných lidí a svým způsobem ho tak demokratizuje, se ale další významové posuny hledají těžko. Ztvárnění totiž podporuje spíše komediální složku inscenace, na kterou je kladem hlavní důraz. Tragický rozměr není sice zcela shozen a zesměšněn (poněvadž se hodí pro aluze na operní styl), ale zůstává přítomen spíše v druhém plánu. O jeho prokreslení a významovou interpretaci se GH nepokoušejí. Slouží tak hlavně jako opora, jakási pojistka proti tomu, aby se inscenace zcela nepropadla do frašky. Na to, že by se přetavil v duchovní divácký zážitek, si nelze dělat nárok.
Divadelní nápaditost, kterou do Sobotky přivezli Geisslers Hofcomedianten, je asi nejvíce samoúčelná ze zde viděných inscenací. Její přijetí je závislé na tom, jestli přijmeme Andromaché jako efektní komedii. Vzhledem k její chytrosti a funkčnosti si myslím, že to je možné udělat s lehkým srdcem a výborně se pobavit.
Geisslers Hofcomoedianten – Antonio Bioni / Apostolo Zeno: Andromaché. Režie Petr Hašek, dramaturgie a transkripce Stanislav Bohadlo, úprava libreta Geisslers Hofcomoedianten, scéna Geisslers Hocomoedianten, kostýmy Kristýna Šrolová, hudební aranžmá Stanislav Bohadlo. Premiéra 26. srpna 2005, obnovená premiéra 22. srpna 2008. Psáno z reprízy 4. července 2011 v rámci festivalu Šrámkova Sobotka.